Můj odchod do Kazachstánu byla „rychlovka“. Byla jsem zvyklá, ještě za svého minulého pracovního působení, že odjezd pracovníků do zahraničí se připravoval několik týdnů ba i měsíců. Tady, jak se říká, byla flexibilita společnosti a i moje určitě na místě.

V době, kdy jsem byla dohodnutá, že půjdu pracovat do Kazachstánu jako člen projektového týmu, který měl na starosti přesunout zaměstnance ze stávající společnosti do společnosti nové a udržet kontinuitu stávajícího businesu a převzetí dalších nových bankovních aktivit, podala výpověď stávající ředitelka oddělení lidských zdrojů. A tak centrála v Praze zareagovala rychle.

V průběhu 10 pracovních dní jsem se připravila na cestu, společnost zařídila pracovní víza, já dostala snad veškeré potřebné informace o současném stavu Společnosti v dané zemi a hlavně jasně formulované úkoly. A také časový limit, v kterém můžu operovat a musím dané úkoly splnit.

Domnívala jsem se, že komunikačním jazykem ve Společnosti bude angličtina. No i přes to jsem se snažila oprášit ruštinu, ze které jsem kdysi dávno udělala dokonce státní závěrečnou zkoušku, ale 20letá absence mluvení a psaní udělala své. Při prvních lekcích intenzivní ruštiny jsem se cítila hodně špatně. Připadal jsem si, jako neschopný člověk, který sice rozumí diskutovanému tématu, ale není schopen se vyjádřit v základní jednoduché větě.

Po 10 lekcích intenzivní ruštiny jsem byla připravená, s kufrem plným osobních věcí (to aby mi nebylo smutno) na půl roku a hlavně s velkým očekáváním, co mě tam vůbec čeká.

Destinace dovolenou neprobádána, pouze pár útržkových informací z knížek a od kolegů, kteří tam už nějaký pátek působí.

První dojem si uděláte hned na letišti. Já jsem se již při svém první zahraničním pobytu utvrdila, že to co vidíte po cestě z letiště, často odráží způsob života a hlavně ekonomickou situaci země. V Almaty platí, že čím blíže k horám, tím lépe a lukrativněji. Od letiště k horám je to nějaká hodinka cesty, kde se míjeli povozy s oslem, stará Volva, Moskviče, a postupně, čím jsme postupovali výše, i vozový park nabyl obměny. Stará ojetá auta postupně vystřídaly moderní 4kolky, jeepy, lancruisery atd.... Takovou koncentraci velkých vozů jsem viděla málokde. No není se čemu divit, když litr nafty stoji v propočtu na naše peníze asi 7 Kč.

Moje první cesta vedla do hotelu a pak hned do práce. Tam už na mě čekal můj kolektiv. Skupinka vyplašených holek, které přišly o svoji manažerku (v té době dočerpávala dovolenou), a teď nevěděly, co je čeká. Po 10 minutách jsem věděla, že kromě jedné kolegyně nebudeme schopni spolu komunikovat v žádném jazyce, pouze rusky. Tím, že jsem promluvila několik základních vět v ruštině se bariéra prolomila a bylo vidět, že strach opadl.

Pravidlo č.1  - snažit se mluvit jejich řečí

I když je v Kazachstánu uzákoněna od léta 2008 kazaština jako úřední jazyk, zůstává také ruština. Je paradoxem, že nová generaci kazašsky skoro vůbec neumí a tento jazyk je velmi omezený. Některé slova v kazaštině vůbec neexistují a musí se uměle převzít z ruštiny.

Dopad na společnost to mělo ovšem takový, že všechny pracovně právní dokumenty, které do té doby byly pouze v ruštině, jsme museli přepracovat v dvojjazyčný dokument, a protože ve společnosti byl také komunikační jazyk angličtina, tak pracovní smlouva byla trojjazyčná.

A teď babo raď, na koho se spolehnout, aby ve všech třech jazycích bylo všechno správně?

Celé oddělení HR bylo v jedné veliké místnosti, něco asi na způsob open space, které upřímně nesnáším, kde sedělo asi 8 lidí a kde se dveře netrhly. První den jsem napočítala za půl dne asi

70 lidí, zaměstnanců, kteří si přišli pro potvrzení, souhlas ke služební cestě, přišli se nahlásit ze služební cesty atd. Razítko bylo v pohotovosti.

To byla vlastně první věc, kterou jsem, kromě pracovního stolu vyfasovala. Obrovské velké, kulaté razítko a hodně těžké. V domnění, že nebudu razítkovat já, ale odpovědná administrativní pracovnice, jsem razítko předala holčině, která vypadala, že má administrativu nejvíc „v krvi“ a že jí razítko bude právem náležet. To byla osudová chyba. Pochopila jsem to až za několik dní. Máš razítko, máš moc. Od té doby jsem měla skoro 100% přehled o všech aktivitách zaměstnanců, kdo kam jede, kdo odkud přijel, co tam dělal a podobně. Tím jsem se stala nepostradatelnou.

Jedním z prvních úkolů při běžné administrativní činnosti HR bylo podívat se na HR procesy a zjistit kdo co umí, kdo co dělá, kdo co chce dělat a jestli  je schopen danou činnost vykonávat. HR oddělení bylo postavené pouze na administrativně a vlastně všichni zaměstnanci neustále vytvářeli množství papírů, vypisovali nejrůznější formuláře, razítkovali. A také jedna pracovnice dělala nábor. Denně měla asi 10 pohovorů na různé pozice od Sales, před marketing až po IT.

Také jsme začali  společně řešit proces Recruitmentu. Takzvané assesment centrum pro četněji zastoupené pozice se po několika týdnech docela osvědčilo a umožnilo nám tak rychleji a kvalitně zaplnit danou pozici.

Také jsem obeznámila svojí kolegyni s pravidly a principy Metody strukturovaného pohovoru – Target selection metoda, která ji v budoucnu, po 5 měsících používání konečně přinesla ulehčení práce a hlavně dobré argumentační podklady pro obhajobu a představení kandidáta danému manažerovi, pro kterého se pozice obsazovala.

Můj první samostatný výběrový pohovor byl již po několika dnech na pozici hlavní právník společnosti. Jasně formulovaný popis práce a hlavně kritéria, požadavky. V domnění, že právník bude mít plynulou znalost angličtiny, která byla jako jeden z hlavních požadavků, kromě právnického vzdělání a požadovaných let praxe právě v bankovním a finančním sektoru, jsem se na pohovor pečlivě připravila a veškeré materiály přinesla v anglickém jazyce. Jaké bylo moje překvapení, když po prvních úvodních větách mně kandidát velmi základní, lámanou angličtinou požádal o interview v jazyce ruském. A to pak z něho sypalo jako s kulometu. Tolik diplomů a fotografií, které mi prezentoval na pohovoru snad nemám ve svých albech ani já, s medailemi, s vyznamenáním, bez vyznamenání, s představiteli státní moci i bez nich.

Na můj dotaz, jak by řešil jazykovou bariéru, mi hbitě odpověděl, že není pro něho problém si platit svého vlastního překladatele. Kandidáta jsem od té doby neviděla, ale po několika týdnech mi volal a informoval mně, že získal práci na kanadském velvyslanectví v Kazachstánu. Do dnes mi vrtá hlavou, v jakém jazyce zaměstnanci kanadského velvyslanectví mluví a jestli opravdu zaměstnal i svého osobního překladatele.

Pravidlo č. 2 – nepozastavovat se nad životopisem kandidátů, nejsou to fluktuanti, jsou to jen zaměstnanci, kteří mají vysoké ambice v krátkém časovém intervalu.

Docela zajímavé jsou také postřehy z CV jednotlivých kandidátů. Když jsem se jimi probírala poprvé, tak jsem zjistila, že průměrně vydrží na pozici tak 6-8 měsíců. Poté mají potřebu jít dělat pozici markantně vyšší, nezáleží ani na vyšších odpovědnostech, ale na výši platu, v domnění, že už se ve stávající pozici všechno naučili a už je nemůže nic překvapit.

Z toho jsem začala mít obavy, co bude s mým pracovním týmem, který byl sice relativně nový, ale blížil se pověstnému půl roku v pozici. Budila jsem se ze spaní v představách, že

tam jednoho dne zůstanu sama, s hromadami nezaložených papírů, formulářů, potvrzení a s velkým kulatým razítkem.

Michal Sova - IT manažer  prožil v Kazachstánu 2 pracovní roky v čele týmu Informačních technologií.

Předtím pracoval na Ukrajině a krátký čas také pobyl v Rusku, přímo v Moskve.

Více než 4 roky pracovního pobytu mimo ČR ovlivní každého. Co Michalovi práce v zahraničí směrem na východ od slovenských hranic dala a také vzala?

Práce v KZ (a vlastně také v Rusku a na Ukrajině) byla pro mě obrovskou pracovní i životní zkušeností, možností se zúčastnit aktivně projektů, s jichž rozsahem a obsahem se v Evropě těžko setkáme. Pro mě 4 roky práce na východ od slovenských hranic splývá do jednoho uceleného pracovního a životního období.

Mým úkolem bylo převzít IT nebo chcete-li  IT systémy společnosti, zmapovat existující služby, požadavky a realizovat jejich konsolidaci do prostředí společnosti, pro kterou jsem pracoval. V mnoha případech to znamenalo redesign aplikací, vytvoření interface mezi stávajícími a novými službami, nové procesy.

V kombinací s legislativními limitujícími faktory, či úrovní dodávaných služeb externími subjekty, se jedná o práci na plný úvazek, a tím je myšleno vše včetne zanedbávaní rodiny a svého soukromí. Na začátku projektu jsme často bydleli i více jak půl roku v jednom hotelu, bez možnosti četných pravidelných setkání s našimi blízkými (společnost samozřejmě hradila letenky domů, ale časově se to nedalo zvládnout), a to je náročné asi pro každého člověka.

Na druhé straně se říká, a já to mohu jen potvrdit,  že ten, kdo jednou zkusí a přežije první půlrok v tak náročném prostředí, neměnil by tento druh práce za nic na světě.

Pro mně práce v KZ/UA/RU byla skoro jako droga, omamná, náročná, povzbuzující, možná někdy i s vlivem na mé soukromí a zdraví, ale drogou prudce návykovou.

Michale, jaké máš ty zkušenosti s výběrem kandidatů do tvého pracovniho tymu?

Zkušenost se dá trošku přirovnat k cestě na zajimavá, neprobádaná  místa, s neočekávaným výsledkem.  Zatímco v ČR po přečtení CV dokážeme s určitou pravděpodobností odhadnou úroveň či zaměření daného uchazeče a jsme schopni směřovat výběrový pohovor na danou otevřenou pozici, v Kazachstánu byl průběh výběrového pohovoru vždy obrovským dobrodružstvím .Většina CV obsahovala výčet znalostí z těch nejnovějších technologií a technických trendů, bohužel realita se pohybovala úplně v jiných dimenzích.

Není to o tom, že by tamní lidé byli třeba méně chytří nebo vzdělaní, ale spíše o všeobecném trendu o univerzálnosti člověka a jeho znalostech napříč portfoliem. Také poměr cena uchazeče a jeho přidaná hodnota pro Společnost v dané nabízené pozici se rozcházel v úvodním pohovoru více než jsme zvyklí z domova. Uchazeč přišel s očekáváním určitého platu, který  mnohdy převyšoval až 2 x plat na dané pozici (a to naše Spoloečnost měla velmi dobře nastavenou platovou politiku ve srovnání s trhem). Po dvojkolovém výběrovém řízení spokojeně přijal nabízený plat, který odpovídal dané pozici. No prostě musíte to s lidma umět. 

Při výběrových řizeních jsem si stále více uvědomoval, jakou obrovskou možnost mám já sám. Sestavit si tým lidí, se kterými budu schopen pracovat a plnit zadané úkoly. Hodně mě na druhé straně frustrovalo, že když jsem věnoval čas a svoje know how, abych své podřízené něco naučil, po několika měsících, v domění, že už jsou schopni jít vykonávat tuto práci, společnost opustili a odešli jinam. Průměrně IT analytici, testovači, vydrželi na dané pozici tak 6-8 měsíců. Neustále jsme, společně s HR hledali příčinu. Zamýšleli jsme se, kde děláme chybu. Ale záhy jsme pochopili, že tento trend je daný kazašskému národu. A tak vás CV uchazeče, který má 3 roky po ukončení vysokoškolského odborného vzdělaní a za sebou pracovní zkušenosti v 6 -8 společnostech nemůže vůbec překvapit. Otázkou pak zůstává, co teda vůbec umí, jak je vyprofilovaný, jak by se mohl hodit nám do našeho pracovního týmu a jak dlouho jsem schopni ho v nabízené pozici udržet.

Přirovnávám to k boji s větrnými mlýny, ale na to si musíte zvyknout. Říká se tomu “přizpůsobit místním podmínkám”.