Z profesora latiny se stal ředitelem gymnázia. Na svých bedrech však nese nejen tradici dobrého jména školy, ale také letité problémy. Jak rychle se mohou ochladit vztahy s přáteli, pokud se stanete jejich nadřízeným, zda je možné vytvořit dokonalý kolektiv a jestli má víra vliv na vztahy v kolektivu, to vše se můžete dočíst v rozhovoru s ředitelem Arcibiskupského gymnázia v Praze, ing. Mgr. Richardem Maškem.

Ředitelem Arcibiskupského gymnázia v Praze jste čtvrtým rokem, ale dříve jste zde působil jako profesor latinského jazyka. Jak se změnily vaše vztahy s kolegy po nástupu na post ředitele?

Velmi. Zásadně a podstatně. Já jsem si myslel, že většinu lidí znám, ale potom jsem zjistil, že je vlastně neznám, protože se s nimi setkávám na úplně jiné  úrovni. To je, jako kdybychom se spolu před tím vůbec nebavili. Zásadně se to všechno změnilo. Na druhou stranu – když někdo vůči mně projevoval až mateřské city, myslím ze starších kolegyní, tak teď jsem se dostal do situace, kdy je to vlastně na závadu, protože jsem nucen jednat po svém. Jinak to nemá smysl. Musíte mít nějaký záměr, který se snažíte prosadit, a když vám ho někdo chce rozmlouvat způsobem „já mu to rozmluvím a on si to zas rozmyslí“, tak to nejde. Po mnoha stránkách se to tak nešťastně zkřížilo. Některé předchozí vztahy se velmi ochladily. Myslím, že ke všem, které jsem znal, mám teď dál.

Odráží se tedy v dnešní spolupráci dřívější přátelství, nebo naopak nevyřešené problémy a neshody?

Já bych řekl, že někdejší přátelství vzala v mnoha ohledech za svá. A neshody jsem si spíš vyrobil nově. Přátelství se ochladilo a je to tak asi nutné. Možná si mě někteří lidé představovali jinak, než jaký ve skutečnosti opravdu jsem. Když jste na této židli, tak vás všechny ty události properou jedna za druhou tak, že… Můj pocit z toho je ten, že nic neskryjete. Odhalil jsem se naplno a mé skutečné Já je zřejmě pro některé lidi nestravitelné.

Podle vás tedy slučovat přátelské vztahy a zaměstnání není to pravé?

To si nemyslím, ale nutná podmínka je, aby si obě strany uvědomovaly své meze. Mně mnohem víc vyhovuje, když se věci řeší v týmu nebo kolektivu, kdy celkem netlačíte tolik na jednotlivé lidi s přesně popsanými úkoly a je to takové: „Podívejte, teď máme vyřešit tohle, tak já udělám to a ty uděláš tohle. A ještě nám tu něco zbylo, tak já si to třeba vezmu.“ To mi mnohem víc vyhovuje. Ale právě to minulé přátelství podráží oběma stranám nohy v tom, že někteří ti lidé přestanou ctít vaše právo rozhodnout si tu věc sám. Ve smyslu: „Vždyť já jsem mu radil a on si to nakonec udělal po svém.“ Co jiného bych měl udělat, když si myslím, že to řešení je lepší? Vždycky trošku riskujete, když se rozhodnete na sto procent, ale já si riskovat troufám. Pokud si obě strany dokážou do toho svého někdejšího přátelství začlenit to, že konečný souhlas je na mně, tak je všechno v pořádku. Ale když mě pak začnou vydírat, tak to nemůžu strávit.

Neshodám se zaměstnanci, finančním problémům, školním inspekcím se jako ředitel zajisté nevyhnete. Máte někdy chuť stát se opět profesorem latiny a vyhnout se těmto problémům?

Já mám spíš pocit, že jsem někdy přesycený lidmi. Poslouchám strašně moc řečí, a kdybych žil normálně zdravě, vyhnul bych se tomu a ty řeči neposlouchal. Ale tím, že jsem přesycený i řečmi, tak nemám chuť být učitelem, a spíš bych se někam zahrabal úplně bez lidí, bez žáků a dělal věci, které jsem dělával a teď nemůžu. Na to mám někdy chuť. Ale na druhou stranu si na tenhle způsob života člověk rychle zvyká, a přestože je to leckdy utrpení, protože se pořád setkávám s něčím, co neumím, a pořád se snažím překročit svůj vlastní stín, tak stejně mě to mění. Nevím, kdo a nakolik by se mnou souhlasil, ale myslím si, že mě to trochu mění k lepšímu. Tak mě to válcuje, až mě to třeba i polepší.

Je všeobecně známo, že kvalita kolektivu zaměstnanců má vliv na jejich pracovní výsledky. Jaký je na to váš názor? Myslíte, že dobré vztahy ovlivňují výsledky práce?

Určitě ovlivňují. Ale na druhou stranu si nemyslím, že ideální stav je nějaká všeobecná harmonie. Myslím si, že ke každému kolektivu patří konflikty. Takže existuje určité procento konfliktů, které vytváří vnitřní konkurenci, a to je hnací prvek, nemůžu si pomoct. Neboli já si myslím, že kolektiv nemůže existovat bez určitého napětí. Samozřejmě by to nemělo být nějaké vražedné napětí, které každému znemožňuje cokoliv. Ale myslím si, že v dějinách vždy, když panuje nějaké rozštěpení národa nebo společnosti, že to nemusí být jenom průšvih. Z napětí často vycházejí takové věci, které by z klidu nikdy nevznikly.

Máte s tím nějaké konkrétní zkušenosti, že v neklidném období vznikne něco, co by situaci mnohonásobně zlepšilo?

Tady ve škole je moje zkušenost taková, že v září je vždycky všechno v pořádku a v červnu je špatně úplně všechno a téměř všichni se nenávidí, když to trošku přeženu. Tohle ve škole funguje. A jinak tu působí řada výrazných individualit a to se pak jiskří, ať člověk chce, nebo nechce.

Myslíte si, že by ve škole měl být kolektiv zaměstnanců lepší než v ostatních institucích či firmách, například z toho důvodu, že kolektiv profesorů by měl jít příkladem studentům?

To si myslím. Je velká pravda, že učitelé předvádějí určitý model vztahů mezi sebou a měli by předvádět takový model, který chtějí předat studentům. Myslím si, že to je zcela zásadní. Ty vztahy nemusí charakterizovat nějaká velká harmonie. Konflikty však musí být určitým způsobem fér. To může pro studenty být ještě větší zkušenost, než jenom to, že se máme všichni tak rádi. Pak jde opravdu o to bojovat proti názoru názorem, proti argumentu argumentem, dokázat vyjádřit svůj názor tak, aby na něj mohl člověk reagovat, a ne šířit pomluvy, o kterých se dozví někdo po měsíci a pak se nemůže bránit. Neboli já si nemyslím, že napětí a konflikt by představovaly samy o sobě tak strašně špatný model vztahů. Je to možná mnohem realističtější  než nějaká umělá skleníková harmonie.

Arcibiskupské gymnázium je křesťanské gymnázium. Myslíte si, že má víra vliv na vztahy mezi profesory  vzájemně a na vztahy mezi profesory a studenty?

Má. Ale já bych si dovolil říct, že skutečná víra, upřímná víra, víra, kterou člověk vztahuje přísně sám k sobě, která se ve svých nárocích může občas obrátit i proti němu, taková ano. Ale ne všichni jsou schopni začít u sebe a někdy potom až paradoxně ty vztahy kalí. Je to můj názor a může být špatný, ale občas se setkám úplně jasně s tím, že člověk, který hájí názory, které podle mě nejsou správné, nebo způsob chování, který je podle mě úplně mimo, je schopen se ohánět svou vírou. Prostě se pasuje do role jakéhosi božího bojovníka. On je věřící a on má pravdu. Takže paradoxně musím říct, že ta víra občas ty vztahy kalí. Protože do toho, co by mělo být přísně profesionální, se najednou začnou promítat náboženské roviny a pravdy.

Domníváte se tedy, že víra nemusí mít pouze pozitivní účinek?

Naprosto ne, protože podle mě ta víra je… To je jako když chce jet někdo na kole na těžší převod. Tak to prostě musí utáhnout a pak je to mnohem lepší. Ale pak jsou taky případy, kdy to člověk neutáhne, a pak ten člověk je ještě mnohem horší. Víra si staví velký nárok, který musí člověk poctivě zvládnout, anebo prchne do něčeho ještě mnohem horšího. Je schopen obhajovat různé paskvily, a přitom kolem sebe mávat evangelii.

Nechme víru a pojďme se vrátit k práci. Na co kladete důraz při výběru nových zaměstnanců?

Je několik kritérií, která jsme si sepsali, máme je k dispozici a používáme je. Jde nám o odbornou způsobilost, odhadovanou schopnost spolupracovat s ostatními, samostatnost, zodpovědnost a tak dále. Ale na druhou stranu vždycky v tom hraje roli něco, co je mezi řádky, na co se pořádně nezeptáte, ale co vám pomalu dochází, už když s tím člověkem hovoříte. Je tam něco, co přesně nepojmenováváte, ale co možná někdy později ovlivní vaše rozhodnutí.

Je známo, že se nebráníte dát prostor čerstvým absolventům vašeho gymnázia. K výuce jsou tedy povolání studenti, kteří nedokončili ani první stupeň VŠ. Jak se k tomuto faktu staví jejich zkušenější kolegové? Nedělá to v kolektivu moc velkou paseku?

Tak toto je důsledek stavu nouze. Já si myslím, že ne. Kritická jsou ta místa, kdy se takový člověk začne cítit natolik pevný v kramflecích, že začne poučovat ostatní. Tam to vždycky zavrže, to obecně u těch mladších vždycky nějak tak je. Ale toto je pro mě zkušenost několika měsíců, hodně krátká a já jsem si ničeho takového nevšiml.

Takže fakt, že vztah studenta a profesora se během jednoho roku změnil na vztah dvou rovnocenných kolegů a také vztah spolužáka se spolužákem se posunul do roviny profesor a žák, podle vás není problematický?

Já si myslím, že je to taková věc, kterou pokud všechny strany zvládnou, tak to na škodu není. Ale skýtá to mnoho úskalí, kde to někdo může nezvládnout. Aby třeba studenti přijali toho svého bývalého, o rok staršího spolužáka, tak on by asi měl mít přirozenou autoritu, která mimo jiné se bude zakládat na tom, co umí. Ale pokud bude působit jako prkenný panák, tak si ho vážit nebudou. Je to pro něj těžké, ale obecně si myslím, že se to zvládnout dá.

Pokud jsou nějaké problémy v kolektivu, jak se k nim stavíte vy osobně jako ředitel? Zajímá mě především, zda se jako šéf staráte nějakým způsobem o budování a upevňování kolektivu.

My se snažíme. Ale problém je třeba v tom, že řada lidí odmítne na teambuildingovou akci jet. Řada lidí se nechce přátelit tímto způsobem, protože si myslí, že je to „nějaký výlet“. Lidé mají poměrně dost důvodů, proč to odmítnout. Řada lidí se toho zúčastní a těm jsem hluboce vděčný. A myslím si, že tam se opravdu mohou pohnout ledy. Na druhou stranu naše spory zde z nedávné doby jsou tak hluboké, že při těchto akcích se nevyřeší. Protože ta akce je buď dobrovolná a ti lidé tam odmítnou jet, anebo ji dáte povinnou a oni tam okolo sebe chodí a je to stejné, jako to bylo před tím.

Jak často pořádáte tyto akce?

Snažíme se alespoň jednou za rok.

Máte v plánu využít ještě nějaké prostředky k vylepšení kolektivu profesorů?

Určitě by to bylo dobré, kdyby se kolektiv pospojoval, upevnil a zlepšil. Ale myslím si, že je to velmi dlouhodobá záležitost. Konflikty jsou tady letité, jsou velmi staré a sahají hodně hluboko. Některé věci se nedají vyřešit rychle. Já rozhodně stojím o to, abychom spolu jeli ven a bavili se o různých věcech. Ale jak říkám, tady když nadnesete téma, jak vylepšit vyučovací metody, tak se řada lidí cítí dotčena, protože oni to přeci dělají dobře a tohle je nějaká past od ředitele, jak je nachytat, aby oni přiznali, že jejich metody nejsou dokonalé. Myslím si, že určitě nejsou.

Myslíte, že to je důsledek určité konzervativnosti některých zaměstnanců?

Myslím si, že ano. Někteří lidé mají svůj způsob výuky a jsou na něj hrdí, nejsou ochotni ho měnit, přestože by na to měli schopnosti. Další věc je nedůvěra vůči novým metodám. Řada učitelů se domnívá, že když budou učit podle nich, tak nic nenaučí.

Hraje v tomto případě nějakou roli i věk?

To asi také. Ale řada lidí je prostě taková, že jsou sice zvědaví, co je nového, ale na druhou stranu vám řeknou, že je to podobné něčemu, co působilo před dvaceti lety. Nebo vám jednoduše řeknou, že tohle přeci vlastně dělají. Mě se líbí ten názor, že moderní metody vůbec nejsou otázkou poslední doby, že ten dobrý způsob vyučování je tady od věků, přinejmenším od antiky. To je způsob, který dává větší prostor žákům, učitel se musí více připravovat před hodinou. Další věc je, že to kognitivní se vyvažuje afektivním. To znamená, že se nevyužívají jen fakta, ale také zážitky. To je nadčasový problém, jsou to ideály, kterým se člověk může blížit pořád. Mnoho starších učitelů říká, že nic měnit nebudou, a stejně tak mnoho mladších učitelů tvrdí, že jejich výsledky jsou dobré a že také nic měnit nebudou. To mě trochu provokuje. Myslím si, že to je přehnané sebevědomí.

Zaznamenal jste nějaké impulsy např. od Ministerstva školství, nějakou finanční podporu za účelem zlepšení školního kolektivu?

My jsme dostali nějaké prostředky od zřizovatele. Inspekce se také zajímá o vztahy kolektivu.

Ale nějaký viditelný zájem o školní kolektiv není.

Ne. Že by se někdo přišel ptát, jaký je tu kolektiv, to si nevzpomínám. Já jsem prodělal různá školení, kde se třeba řešily problémy vztahů a kolektivu. Ale fakt je ten, že škola je specifické prostředí, není to normální firma. Mimo jiné se to projevuje také v nedostatku peněz, v nedostatku řádně specializovaných pracovníků. Pár lidí dělá hrozně moc věcí rychle a většinou na koleni. To si myslím, že není moc dobrá charakteristika. Ale žádného specializovaného personalistu nemáme.

Na co momentálně kladete největší důraz v rozvoji kolektivu zaměstnanců?

Budu rád, když současní učitelé budou ochotní o své práci přemýšlet a budou se pokoušet dělat ji pořád jinak, tvořivěji, lépe a účinněji. Neustále by měli úměrně svému věku a stále rostoucím zkušenostem přemýšlet o tom, co je opravdu nutné, vhodné a potřebné ve škole probírat a jak přitom dávat větší prostor dětem a jejich zážitkům. A chtěl bych, aby nově přicházející učitelé byli pokud možno mladí, vzdělaní, ale aby měli i určitý odstup a nadhled a aby byli v tom nejlepším slova smyslu poněkud nenormální.

Čeho byste chtěl dosáhnout a jakým směrem budete dále rozvíjet dobré jméno školy?

Chtěl bych, aby naše škola měla švih, jiskru a lehkost, čímž myslím vtip, nápaditost, originalitu, vynalézavost apod., ale aby v podstatných věcech byla pevná a neotřesitelná, abychom v základních věcech měli jasno. Také aby byla v určitém smyslu velmi moderní (např. informační technologie, tzv. moderní metody vyučování, organizace práce atp.) a v určitém smyslu velmi stará. Měla by navazovat na svou mnohaletou tradici s vědomím souvislostí, pevným charakterem a zásadovostí.

Barbora Zmeková