Rozhovor s ředitelem Galerie Rudolfinum PhDr. Petrem Nedomou. Vystudoval v Brně FF UJEP obor dějiny umění. Od roku 1994 působí jako ředitel Galerie Rudolfinum.

Jste v Galerii Rudolfinum od jejího počátku, tedy od roku 1994. Co konkrétně pro vás znamená být ředitelem GR?

Má to několik hledisek. Za prvé, hledisko osobní, které není nezanedbatelné, protože jsem si tím splnil svůj osobní sen. Myslím, že se jen málokterému kunsthistorikovi se podařilo vést galerii, kde by mohl vybírat témata výstav zcela dle svého uvážení.

Za druhé je to realizace koncepce, kterou jsem navrhl ve výběrovém řízení. Zorganizovala ho tehdejší správní rada České filharmonie. To výběrové řízení mělo dva stupně. Nejdříve na samotnou koncepci toho, co má být v těchto prostorách, zda divadlo, galerie a potom jaký typ galerie. Přišel jsem s koncepcí Kunsthalle, tedy státní galerií, která nemá vlastní sbírky. Celý model vychází z německého vzoru.

Tato koncepce vyhrála a posléze jsem v druhém kole výběrového řízení obhajoval její realizaci. Řešily se především  otázky personální, ekonomické a finanční.

Tím jsme se dostaly k otázce personální. Týká se Vás tato oblast hodně? Jak jste na ní zainteresován. Vybíráte si své zaměstnance sám, máte nějaká kritéria?

Týká se mne to samozřejmě velmi. Dohromady nás je tady pět zaměstnanců – včetně mě a jeden externista. Minimální počet lidí považuji za velmi vhodný pro tento typ práce. Nejdu orientální cestou „přezaměstnanosti“.

Podle anglického typu označování pracujeme způsobem nazývaným project managing. Mám zde jen nejužší okruh lidí a vše ostatní řeším externě, tedy „dodavatelským způsobem“ včetně odborníků. Vždy zvlášť u jednotlivých projektů, které děláme zhruba čtyři do roka. Pak je zde samozřejmě asi 30 hlídačů v expozici.

Je také nutné zmínit, že Galerie Rudolfinum je integrální součástí příspěvkové organizace České filharmonie, která má, řekněme „dvě výrobní divize“. Jedna je orchestr České filharmonie a jedna je Galerie Rudolfinum. Máme tedy společný správní management. Dvě části jsou spojeny generálním ředitelem a dvěma náměstky, servisní jádro je společné.

Abych se vrátil k otázce. Všechny zaměstnance i externisty si samozřejmě vybírám já sám. Případně si najmu personální agenturu, která mi dodá určitý počet uchazečů z nichž pak jen vyberu toho správného.

Protože pracujeme v malém týmu, velmi záleží na vnitřních vazbách. Nejsme žádný gigantický podnik, kde se mohou dva lidé vzájemně nesnášet. Zde se každý setkává a jedná s ostatními několikrát denně, je tedy nutné se všemi dobře vycházet. Spolupráce je velmi těsná.

Když jsem nastupoval na tento post, nečekal jsem, že mi personální otázky zaberou tolik času. Přestože jsme myslím výborný tým, jsem nucen stále koordinovat a řešit tyto věci. Nicméně jsem perfekcionista a nemám rád, když mi někde uniká jakákoliv maličkost.

Již jste to naznačil. Jste součástí příspěvkové organizace České filharmonie a tedy státní institucí. Co to pro Vás znamená z hlediska čerpání financí? Ministerstvo kultury nás financuje příspěvky na chod budovy a na mzdy. Veškeré ostatní zdroje musíme získat sami. Což není snadné.

Jakým způsobem tedy obecně získáváte  finance?

Máme čtyři základní zdroje financí. Zahraničních zájezdy filharmonie jsou prvním zdrojem. Dalším jsou pronájmy. Je zde několik prostorů. Sloupový sál, Dvorana, kavárna, ale i Dvořákova a Sukova síň, ze kterých lze také získat finance.

Pak je to také nahrávací studio, které je velice kvalitní a nahrává zde mnoho umělců.

Čtvrtým zdrojem financí jsou příjmy ze vstupného, které tvoří nezanedbatelnou částku.

Existuje  ještě pátý zdroj. To jsou sponzorské peníze, ale těch bohužel není mnoho.

Můžete čerpat z grantových programů Ministerstva kultury?

Ne. Z grantů mohou čerpat pouze ty organizace, u nichž není ministerstvo kultury zřizovatelem.

Říkal jste, že jedním z důležitých příjmů jsou částky ze vstupného. Abyste nalákal návštěvníky  musíte se tedy nějakým způsobem propagovat. Kdo a jak se tomu věnuje?

Propagaci věnujeme skutečně velkou pozornost.

Za celých jedenáct let řešíme s kolegy nejen co budeme vystavovat, ale především jakým způsobem budeme danou akci propagovat. Formulování dramaturgie,

tj. výstavního plánu je především moje práce – samozřejmě to konzultuji s kolegy, nicméně trvale se společně věnujeme otázkám propagace. Snažíme se vždy předem určit klíčovou skupinu návštěvníků s ohledem na téma výstavy.

Příkladně na výstavu Aléna Diviše nejspíše nepřijdou stejní návštěvníci jako na Františka Skálu. Jsou to rozlišné entity, ale dá se to poměrně dobře určit.

Podle toho se pak rozhodujeme, do jakých periodik budeme zadávat reklamu, kam budeme umísťovat plakáty atd. Vše řešíme do nejmenších podrobností, řeklo by se až do pikantních detailů. Důležité je vymezit na začátku tzv. klíčový motiv každé výstavy. Reagujeme myslím velice flexibilně. Stále náš způsob práce obměňujeme a snažíme se opravdu zacílit na konkrétního diváka. Například v roce 1994 jsme byly první galerií v České republice, která ke své kampani použila billboardy. Dnes už je to samozřejmě něco zcela jiného a pracujeme příkladně s internetem.

Každá reklamní kampaň však funguje pouze tehdy, když propaguje tu nejlepší věc. Musíme tedy mít vynikající výstavy a výborně je propagovat a pak to může jako celek fungovat.

Nechal jsem si na téma šíření informací o naší práci zpracovat studii u několika institucí. Vyplynulo z nich, že nejvíce  lidé získávají informace o dění v Galerii Rudolfinum prostřednictvím ústního podání. Zkrátka si to řeknou někde u stolečku v kavárně. Osobně jsem dokonce zažil situaci, kdy se v jedné čajovně bavily zcela nezávisle dvě skupinky o dění v naší galerii. Byl to velmi příjemný pocit.

Existuje pro vás jako pro specifickou státní instituci nějaká konkurence? Musíte se na českém trhu hodně ohánět?

Byl bych velice rád, kdyby byla konkurence větší. Cítím se jaksi osamoceně, bez kontextu. Některá témata, s nimiž přicházíme nemají souvztažnost a lidé je neznají. Pak je velice obtížné jim vysvětlovat jednotlivosti. Často přijdu do kontaktu s ojedinělým projektem, který bych rád někomu dalšímu nabídl.

Umění je především médium informací, nikoliv jen libý požitek. Snažíme se tyto specifické informace zprostředkovat ostatním.

S větší konkurencí by se rozšířil kontext a lidé by pak měli lepší možnost informace obsažené v jednotlivých výstavních projektech pochopit v širším rámci.

Poslední otázka je myslím zřejmá. Co je Vaším cílem, k čemu v galerii směřujete?

V postatě tuto práci nedělám pro sebe, ale pro ostatní. Jsem opravdu velice spokojený, když se mi podaří zaujmout široký okruh diváků, kteří se sem přijdou podívat. Když se rozvibruje dav a vibrace se pak samovolně šíří mezi další a další. To se například stalo u Franty Skály.

Celých jedenáct let se snažím, aby tato galerie byla nejlepší galerií v České republice. Zda se mi to ovšem daří uskutečňovat, to nemohu posoudit já sám. Od toho jsou tu diváci.

Děkuji za rozhovor

Magdalena Dobruská