Rozhovor s Janem Pirkem, přednostou Kardiocentra IKEM.

Vy jste teď právě po operaci?

Já ne, ta pacientka (smích).

Tak to vy teď půjdete běhat. Po operování přece vždycky chodíte běhat.

Dneska výjimečně běhat nepůjdu, protože mám nějakou důležitou společenskou událost, která začíná už v šest. Včera jsem byl plavat, ale dneska už běhat nepůjdu.

Co musí udělat člověk pro to, aby se stal kardiochirurgem?

Musí vystudovat medicínu a musí to chtít dělat. Nejdříve je třeba absolvovat základní školení, dva roky v chirurgii a potom šest let výcviku v kardiochirurgii. Výcvik v kardiochirurgii je mnohem delší než v jiných oblastech. V době, kdy jsou manažeři na vrcholu, doktoři začínají. Všechno trvá mnohem déle, je to svízelnější cesta.

Pro medicínu je třeba mít určité předpoklady, specifické předpoklady jsou potom pro chirurgii. To, že se někdo neuplatní v chirurgii, ale neznamená, že z něj nebude vynikající internista nebo vynikající vědec. Kardiochirurg musí mít logické myšlení, nemůže být váhavý střelec. Musí být rozhodný, mít rychlý úsudek, rychlé reakce. Kardiochirurg nemůže dlouho meditovat nad tím, jestli ten steh dá takhle nebo takhle. Musí vědět, že ho dá takhle a že je to tak správně.

A když se to splete?

To je právě důvod, proč ten výcvik trvá tak dlouho. Ono se to totiž nesmí splést. Ve všeobecné nebo břišní chirurgii máte řadu výkonů, které jsou malé, třeba operace slepého střeva, kýla. Začíná se s jednoduchými. Ale v kardiochirurgii nejsou žádné malé výkony. Proto výcvik trvá tak dlouho, mladý kardiochirurg se učí asistencí a postupně přebírá odpovědnost.

Co řeknete mladému absolventovi medicíny, pokud přijde s tím, že  by tady chtěl za deset let pracovat?

K nám se hlásí dva typy absolventů. Jedni, kteří sem skutečně chtějí jít pracovat. Chodili k nám třeba už jako medici do zájmového kroužku, zajímali se o kardiochirurgii. Pak se sem hlásí lidé, kteří se zkouší někde uplacírovat. Rozdíl poznáte při přijímacím pohovoru během tří minut. Ty, kteří se chtějí uplacírovat, samozřejmě nebereme. Těm, kteří k nám skutečně chtějí, říkám, ať jdou nejdříve absolvovat takzvaný společný základ v nějaké okresní nemocnici. Pokud jejich zájem bude trvat i pak, ať se přijdou zeptat.

Všechny případné spolupracovníky si tedy vybíráte vy?

Nevybírám si je já sám. Zavolám si k tomu svoje nejbližší spolupracovníky. Při výběru býváme čtyři.

Při operaci pracujete jako tým. Když skončíte operaci rozvíjíte vztahy dále, nebo jdete domů? Máte nějaké společné akce? „Teambuildingy“?

Ano, máme. Neříkáme tomu ale teambuilding, ale mejdan. Dvakrát do roka ho pořádám já a zvu všechny spolupracovníky, kteří mají zájem přijít. Vždycky před prázdninami a před Vánoci, sháním na to peníze od sponzorů. Kromě toho tu máme lékařský triatlonový oddíl. Ale neděláme jenom triatlon, jezdíme i na běžkách, na horských kolech. 

Jak je to s organizační strukturou IKEM?

IKEM je rozdělen na tři centra, přičemž jedno je úplně malé, to je centrum diabetologie. Dále je tu centrum transplantace orgánů a největším centrem je kardiocentrum. To tvoří asi polovina celého IKEM a má kolem 500 zaměstnanců. Kardiocentrum je rozděleno na tři kliniky a jedno pracoviště.

Ředitel IKEMU není profesí lékař?

Ne, nyní je ředitelem biochemik.

Střetává se ve vedení pohled vás lékařů a pohled ekonomů. Říkají vám „na to my nemáme peníze“?

Příliš ne. IKEM od revoluce nikdy neskončil v červených číslech, protože většina lékařů ve vedení má ekonomické pohlížení na věc. Ekonomický náměstek nám samozřejmě říká, na co máme a na co nemáme. Ale my se snažíme hospodařit tak, jako kdyby to bylo naše. Zásadní rozpor „já jsem doktor, mě ekonomika nezajímá“ u nás není.

Jak je to se sponzory? Daří se vám je získávat?

Děláme, co můžeme. Díky sponzorům jsme třeba koupili umělé srdce. Na něm teď máme tři pacienty.

Mně strašně vadí, že se nikde nesmí uvádět, kdo nás sponzoruje. Byla by to prý neplacená reklama. Každý, kdo dá pět tisíc na okresní přebor ve fotbale, si může u hřiště vyvěsit ceduli. Každému, kdo dá peníze na hokej, namalují logo do ledu a když je extraligový přenos, je to v televizi. Když někdo dá milion na zakoupení umělého srdce, což je myslím smysluplnější reklama, tak se to uvádět nesmí. Myslím si, že je to falešné. Když jsem šel s čerpací komůrkou do televize, abych divákům ukázal, jak to umělé srdce vypadá, muselo se logo výrobce přelepit. To je úplný absurdistán.

O jaké společnosti v případě sponzorování umělého srdce jde?

Na umělé srdce Toratec nám přispěly Severočeské doly, ČEZ, Raiffeisenbank a Senát. Ten udělal vánoční koncert a výtěžek z něj šel nám.

Kolik umělé srdce stojí?

Srdce je spotřební materiál, který hradí pojišťovna, a přijde asi na dva miliony korun.  Hnací jednotka za tři miliony ale pojišťovna nehradí.

Když mladí lékaři nastoupí, jsou dostatečně finančně ohodnocení? Mladí učitelé ze škol odcházejí kvůli nízkým platům...

Žádný mladý člověk nemá dostatek peněz. A ve zdravotnictví zvlášť. Zdravotnictví v sobě nese z dob socialismu takový punc bezplatné služby. Mladí doktoři mají plat skutečně malý. Malý plat ale mají mladí doktoři na celém světě. Ve Spojených státech se prvnímu působení mladého lékaře říká rezidentura. A tvrdí se, že to je poslední pozůstatek otrokářství. Ale v civilizované společnosti mají lékaři tu naději, že když galeje výcviku úspěšně absolvují, budou za to patřičně honorování. U nás zůstalo zatím jen u prvního kroku.

Jak je to v okolních státech?

Na západ je to všude lepší.

A na východě?

Na východ je to lepší asi v Saudské Arábii (smích). Ve východní Evropě jsou problémy všude stejné.

Znají pacienti totožnost dárců?

Ne. Obyčejně se o to moc nezajímají. Většinou jim stačí, když se jim řekne, že to byl například pětadvacetiletý muž.

Musí dát dárce s dárcovstvím souhlas?

Transplantace jsou v celém civilizovaném světě ošetřeny transplantačními zákony. Ty stojí na dvou principech: souhlas a předpokládaný nesouhlas. První předpokládá, že pokud jste se nezaregistroval v centrálním registru odmítačů transplantací, má se za to, že jste souhlasil. Tak to funguje třeba u nás nebo v Rakousku. Při principu předpokládaného souhlasu, musíte mít například v řidičském průkazu napsáno, s čím souhlasíte. Tak je to v Německu.

Provádíte také operace svědků Jehovových bez krevní transfúze.

S tím jsem se poprvé setkal na studijním pobytu v USA.

Co jste si o tom myslel? Není to zbytečná komplikace? Je to přece složitější.

Je to o něco složitější, ale na druhou stranu jsme si ověřili, že je to proveditelné. Dnes bez krve děláme asi třetinu operací. Co si o tom myslím? Oni to chtějí, mají právo to chtít a já mám právo to dělat, nebo nedělat. Jsou situace, kdy musím pacientovi říct, tato operace bez krve udělat nejde. Máte dvě možnosti, buď souhlasit s podáním krve, nebo vás operovat nebudu. To se ale stává strašně málo.

Vy děláte zkušební operace na prasatech. Jak se díváte na názor některých lidí, že pokusy na zvířatech jsou neetické?

To je máme dělat na lidech? Pokrok v medicíně bez zvířecích modelů není možný. Je možné vypočítat konstrukci domu nebo automobilu na počítači, chování biologického materiálů ale vypočítat nelze. To se musí dělat na zvířatech. Jiná věc je, že se se zvířaty musí zacházet podle etického kodexu.

Jaká zvířata se používají?

Za celou historii se tu dělaly pokusy na opicích, ovcích, prasatech, psech, krysách a na myších.

Chtěl jste někdy s chirurgickou praxí skončit?

Ještě ne. Vždycky, když se mě ptají, kolik operací jsem udělal, odpovídám, že ještě nejsem tak starý, abych bilancoval. Dělám v průměru kolem tři sta operací do roka.

I dvě denně?

Dneska jsem dělal dvě.

Tři?

Tři nerad. A stalo se mi, že jsem musel dělat čtyři, ale to už toho má člověk dost.

Kdy se odchází do kardiochirurgického důchodu?

To je rozdílné, každý člověk stárne biologicky jinak. Čím je internista starší, tím toho víc viděl, tím větší má zkušenosti. Chirurg nabírá zkušenosti, pak je pár let na vrcholu a potom začíná fyzicky odcházet. Jsou to hodiny a hodiny stání, to člověka zmáhá. Jsou ale lidi, kteří operovali do sedmdesáti let.

Nosíte si práci domů?

Nosím si domů čtení. Že bych si přinesl domů srdce, to ne (smích).

Vy se musíte pořád učit.

To ano, ale to je i v ostatních profesích. Když přijde tramvajákům nová tramvaj, musí se ji taky naučit řídit.

Tramvajákům ale nechodí nové tramvaje tak často. Chystáte se do politiky?

Ne. Několik stran mi to nabídlo, ale já jsem odmítl s tím, ať přijdou, až mi bude pětašedesát a nebudu moct operovat.

Co byste panu ministrovi Rathovi poradil, kdyby za vámi přišel a ptal se, co má změnit, případně měnit nemá?

To, co se má ve zdravotnictví změnit, ví spousta lidí. A všichni vědí, že to je politicky neprůchodné. Například v Domažlicích se postavila za pět set nebo šest set milionů nemocnice, kterou tam vůbec nikdo nepotřeboval. Jsou to vyhozené peníze.

Nám se tady kdysi rozbil rentgen. Na nový jsme neměli a museli jsme tudíž zastavit vyšetřování. Naším zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví, tak jsem šel za panem ministrem do parlamentu škemrat o deset milionů. On mi řekl: „Podívejte se, když dám deset milionů do IKEM, tak mě za to nikdo nezvolí.“

Každý si myslí, že musí mít nemocnici za humny. Dneska jsou přístroje hrozně drahé a musí se na nich pracovat. Není možné, vybavit jimi každou nemocnici. Když je nemocnice ve městě a dvacet kilometrů od něj je perfektně vybavená nemocnice, tak půjdete do té, která je ve městě? Kolikrát za život jdete do nemocnice? Většina lidí jednou, dvakrát. Nemocnic je strašně moc, měli by se zrušit, ale to je politicky neprůchodné.

Druhá věc je, že tak, jak je tady všechno zadarmo, to prostě nejde. Měl by se stanovit limit. Já bych řekl, že jsou léky jako paralen, anoporin a další, kde jedno balení stojí do třiceti korun. Ty by se nesměli psát na recept. Za paralen vydá VZP 200 milionů korun ročně. Lázně, další věc, na kterou bych si posvítil. Člověk se celý rok přežírá, nesportuje, kouří, neléčí si tlak a každý rok může jet zadarmo do lázní. Lázně by se měly transformovat v moderní rehabilitační ústavy po velkých operacích, těžkých úrazech, mozkových mrtvicích.

Proč nosíte motýlek?

Vycvičil jsem se ve Spojených státech a myslím si, že lékař má v práci chodit v civilu a přes oblečení nosit bílý plášť. Tak, jak tady chodili doktoři před revolucí, chodí v Americe nemocniční zřízenci. Jinak vypadá, když přijde k pacientovi doktor s tím, že mu jde zítra rozřezat srdce na cimprcampr, v obleku a v čistém bílém plášti, než když přijde ušmudlaný v oblečení, které se válí čtrnáct dní po špitále. Plášť máte často rozepnutý a když se nakloníte nad pacienta, kravata se bimbá, je to pacientovi nepříjemné a kravata se může umazat o obvaz.

Motýlek je také tradice. Když se podíváte na fotografie starých českých profesorů chirurgie – Maidl, Jirásek i Knobloch – všichni nosili motýlky.  

Profesor Jan Pirk absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. V Institutu klinické a experimentální medicíny působí od roku 1974, od roku 1991 je přednostou Kliniky kardiovaskulární chirurgie. V roce 1995 se stal přednostou Kardiocentra IKEM. Rád sportuje, je lékařským vicemistrem ČR v jízdě na horských kolech. Jan Pirk je ženatý, má dva syny.                                  

Štěpán Kačena