Rozhovor s Janem Bímem, ředitelem cestovní agentury Adventura

Mohl byste stručně popsat strukturu Adventury?

Adventura je společností s ručením omezeným, zaměstnává 28 lidí a má čtyři majitele. Ti nejsou vrcholovými manažery – management je najatý. Zákazníkům nabízíme čtyři hlavní produkty. V první řadě zájezdy pro veřejnou klientelu, které jsou zaměřeny především na outdoor, pohyb a poznávací exotiku, dále podobné zájezdy určené pro firmy. Oddělení incomingu se zabývá především incentivními zájezdy do Čech a pracuje pod samostatnou obchodní značkou Pragia. Oddělení teambildingu pečuje o firemní klientelu.

Pořádáte  teambildingové akce i pro vlastní zaměstnance?

Několik jsme jich udělali, třeba firemní večírek, nebo hra na motivy Rychlých šípů, kterou si na nás chtělo vyzkoušet teambuildingové oddělení. Máme ale trochu problém s časem. V cestovce je spousta práce o víkendu, zúčastňujeme se i řady akcí, třeba seriálu cyklistických maratónů. Více času spolu lidé tráví neformálním způsobem, ale už není vůle navštěvovat firmou organizované akce.

Jak své zaměstnance motivujete?

Pro vlastní zaměstnance máme systém benefitů, jejichž základem je cestovatelský fond. Můžou zdarma cestovat podle toho, jak dlouho jsou ve firmě. Dále máme fond, který mohou použít buď na osobní rozvoj nebo na finanční produkty typu životní pojištění a cestovní připojištění.

Jak se člověk stane průvodcem v Adventuře?

Spojí se s vedoucí realizačního oddělení. Musí mít nějaké jazykové předpoklady a znalosti o určité destinaci. Obvykle se průvodcem nestává někdo, kdo o cestování nic neví. Dříve jsme dělali hodně náročné konkurzy, ale časem jsme od toho upustili, protože požadavky na průvodce se podle jednotlivých zájezdů velice liší. Průvodce zájezdu se sportovními aktivitami musí být větší „drsoň“ než průvodce poznávacího zájezdu. Dnes konkurzy nahrazujeme osobními pohovory. Vybrané zájemce pak čeká školení, kde se dozvědí něco o Adventuře a základní věci z legislativy. Pak jezdí minimálně jeden rok na zájezdy jako pomocníci. Konkurzy jsme zachovali jen pro oddělení teambuildingu, který klade vysoké nároky jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Jaké máte nároky na instruktory teambildingu? Požadujete nějaké formální vzdělání?

Instruktor musí mít vztah k outdooru, nesmí ho například rozhodit noc strávená na sněhu v mínus patnácti. Musí být schopný komunikovat s lidmi, být velmi kreativní a přitom týmový hráč. To jsou věci, které mu žádné formální vzdělání nedá. Vzdělaní – například psychologie nebo katedra outdoorových sportů na FTVS – je výhodou, nikoli podmínkou. Důležitější jsou již zmíněné „doorové“ dovednosti, odborné věci ho naučíme.

Mluvil jste o spaní v mínus patnácti. Takovou odolnost u instruktorů předpokládáte nebo ji i nějakým způsobem cvičíte?

Instruktoři musí mít posunutou komfortní zónu o sto, sto padesát procent dál než klienti. Nesmí je rozhodit kritická situace, která na kurzu může nastat. Nějaké školení probíhá, ale instruktoři musí mít předpoklady. Je to hodně zajímavá práce, ale není pro každého. V situacích, které jsou pro klienty psychicky i fyzicky náročné, se musí instruktor cítit v pohodě, aby mohl s klienty psychologicky pracovat.

Stává se, že klienti považují program za příliš náročný?

Kurs se vždy nastavuje s klientem. Jdeme přesně tak hluboko, jak si klient přeje. Za sektor teambildingu odpovídám coby ředitel rok a nestalo se, že by někdo kurs považoval za příliš tvrdý. Zaleží na tom, co klient od akce požaduje. Dobrá polovina kursů sleduje pohodovou zábavu v přírodě. Teambuildingové akce řeší to, co je ve firmě třeba posunout. Tomu se podřizuje náročnost i obsah kursu. Třeba posílení důvěry nebo zlepšení komunikace. Někdo chce zaměstnance prověřit a pak jde program až na hranu toho, co dotyční lidé snáší.

Adventura jezdí do osmdesáti zemí. Je nějaká země, kterou byste k nim rád přidal?

Snažíme se jezdit tam, kde je to hezké a kde je bezpečno. Průběžně sledujeme celý svět. Některé destinace vyřazujeme a do některých se vracíme po dlouhých letech. Teď zvažujeme, jestli neoživíme Filipíny a nepřestaneme jezdit do Íránu. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.

Jak probíhá příprava zájezdu?

To je různé. Většinou máme někoho, kdo destinaci zná a zájezd připraví. Pokud s destinací nemáme zkušenost, nebo jsme v ní dlouho nebyli a předpokládáme, že se to tam hodně změnilo – třeba teď v Albánii – připravíme průzkumný zájezd. Jedeme v malém počtu lidí, se speciální klientelou, která tyto částečně improvizované zájezdy vyhledává. Tomu předchází vyhledávání informací na internetu a v tištěných průvodcích.

Je v zavedených zájezdech místo pro improvizaci?

V některých zemích je improvizace potřeba vždy, i když máte dopředu nalajnováno, jak to bude vypadat. Například některé jihoamerické a africké země. Na druhou stranu v zemích, které působí velmi exoticky, všechno vychází podle plánu – třeba Argentina, Chile, Tanzánie. Většina zájezdů je natolik zaběhlých, že v nich místo pro improvizaci není a když je, tak to klienti ani nepostřehnou.

Neděláte to i naopak? Nevyvoláváte v klientech dojem dobrodružství, aby si zájezd víc „užili“?

Někdy. Zjistili jsme, že když zájezd probíhá bez jakékoliv krize, tak je část zákazníků trošku nespokojených. Většinou to ale není potřeba.

Jaká země nejvíc láká?

To se přesouvá. Každý rok má svoji módní vlnu, letos je to Kuba.

Dá se vždy vysledovat příčina zájmu?

Někdy ano. Třeba o Kubě se hodně mluví v médiích, čeká se, kdy se Castrův systém položí, hodně lidí chce stihnout skanzen, který tam teď ještě je. Někdy je příčinou zvýšeného zájmu třeba zajímavý dokumentární film. Takový případ byl třeba Ekvádor.

Snažíte se i nějakým způsobem spolupracovat s médii?

Spolupracujeme s některými novináři, kteří s námi jezdí a pak třeba napíší o destinaci nějaký zajímavý článek. Také k psaní motivujeme naše průvodce. Tato forma nahrazuje klasické inzeráty. Poslední půlrok se naše propagace zaměřuje hlavně na to, jak cestovat ekologicky. Tak, aby se neškodilo místní kultuře a přírodě.

Jak cestovat ekologicky?

Máme takové osmero. Základní je používat ekologickou dopravu – to znamená, že neděláme zájezdy osobními auty. Tam, kam se dá dojet autobusem, nelétáme. Snažíme se využívat co nejlokálnějších služeb. Vyhýbáme se službám nadnárodních koncernů. Cílem je, aby peníze, které tam přineseme, skončily u konkrétních lidí. Dbáme na to, aby místní partneři využívali pokud možno ekologické způsoby získávání energie. Snažíme se vést průvodce i klienty k respektu k místní kultuře.

Vy sám jezdíte jako průvodce?

Já jsem jako průvodce začal v roce 1993. Takto jsem projel okolo čtyřiceti zemí. Od prakticky všech evropských zemí po země jako Libye, Írán, Myanmar neboli Barma, Chile, Argentina. Od roku 2000 pracuji jako profesionál v kanceláři.

Dokážete si představit, že byste v některé z navštívených zemí zůstal?

Dokázal bych v ní dost dlouho pracovat, ale natrvalo chci zůstat tady. Jsem rád, že jsem Čech a že žiji tady, ale rád bych třeba rok žil v nějaké cizí zemi.

Kde nejraději? 

Mám pár míst, na kterých bych rád strávil delší dobu. Například s bushmany v poušti Kalahary, u horských kmenů v Barmě a rád bych podnikl okružní pouť kolem Kailás.

Kde to je?

To je posvátná hora čtyř náboženství v Tibetu, pramení pod ní čtyři hlavní řeky jihovýchodní Asie. Je tam taková pyramida kolem, které se putuje.

A v jaké zemi byste v žádném případě žít nechtěl?

Všude jsou dobří a špatní lidé. V některých zemích je režim, se kterým bych měl problém. Takže totalitní země a v poslední době i USA. Tam jsem byl několikrát služebně a přijde mi, že velký bratr je tam výrazně blíž než tady za totality.

Je něco, na co si u nás po návratu z cest nemůžete zvyknout?

Teď už mi to tak nepřijde, ale když jsem se vrátil prvně z Afriky, kde jsem byl asi tři měsíce, tak mi přišlo, že se k sobě lidé podivně chovají a že si vyrábějí obrovské množství zbytečných problémů.

Pamatujete si svůj první výlet?

Jako malý kluk s rodiči někam do NDR nebo do Rumunska. Sám jsem začal jezdit na vysoké škole. Každé prázdniny jsem někam vyjel, nejčastěji do bývalého Sovětského svazu.

Kdy vás poprvé napadlo, že by se z koníčka mohlo stát zaměstnání?

To už je hodně dávno, nesu si to v sobě od malička. Pamatuji si, že jsme někdy na gymnáziu psali slohovou práci o tom, jak si představujeme svůj budoucí život. Už tam jsem psal, že bych se rád živil cestováním.

Co považujete za největší pracovní úspěch?

Úspěchů je celá řada. Adventura poslední dobou sklízí jedno ocenění za druhým. Letos jsme získali ocenění třetí nejlepší cestovní kancelář v ČR od TTG Awards. To považuji za velký úspěch. Dále jsme měli nejlepší stánek na veletrhu Holiday world. Byly jsme nominováni mezi Top 100 nejlepších českých firem a Top 100 nejobdivovanějších českých firem.

Je naopak něco, co považujete za větší pracovní neúspěch?

Samozřejmě jsou i neúspěchy. Za neúspěch považuji odchody některých lidí z firmy.

Jak velká je fluktuace zaměstnanců?

Až donedávna byla Adventura firmou, ze které se neodcházelo. A když došlo k prvnímu odchodu, tak to hodně lidí překvapilo a chvilku trvalo, než se z toho vzpamatovali. Fluktuace je ale pořád velmi nízká.

Přemýšlel jste někdy o odchodu z firmy?

Samozřejmě. Při řešení nějakých táhlých problémů nebo v souvislosti s osobními problémy. Takových chvílí bylo víc, ale zatím jsem si vždy uvědomil, že chci Adventuru vést dál. Hlavním důvodem jsou lidé, kteří tu pracují. Silné vazby mají ale i své nevýhody – mezi kamarády je třeba obtížnější prosadit změnu

Adventura prošla v posledních letech reorganizací. V čem spočívala?

Adventura byla společenstvím několika firem. Za centrální cestovní agenturou, prodejcem zájezdů, stálo pět cestovních kanceláří, které zájezdy připravovaly. V roce 2002 jsme vyhodnotili, že tento systém všechny své klady vyčerpal, tak jsme postupně začali systém transformovat v jednu velkou firmu. Jedinou výjimkou je China Tours, což je dceřiná cestovní kancelář zaměřená na východní Asii.

Existuje něco jako charakteristický rys pracovníka Adventury?

Obrovské nadšení a velká kreativita. Adventura je svým způsobem životní styl. Dá se říct, že u nás nepracuje nikdo, kdo by chodil do práce jen vydělávat peníze. To je největší deviza, jakou máme.

Dá se toto naladění aktivně rozvíjet? Nebo je dáno podstatou oblasti zájmu agentury a tím, že lidé, kteří k vám jdou, už mají k pracovní oblasti nějaký vztah?

Obojí.

A jak jej tedy aktivně rozvíjet?

Tak, že se neustále podporuje přátelská atmosféra ve firmě.

A konkrétně?

Neformálním prostředím co se týče vztahů i oblečení, demokratickým přístupem k řešení problémů. Věci se diskutují v hodně širokém plénu. 

Máte pocit, že se klientela Adventury rozšiřuje?

Určitě. Je to celkový trend aktivního způsobu trávení dovolené. U nás nejvýrazněji stoupá poptávka po cyklistických výletech.

Jak si vysvětlujete zvýšený zájem o aktivní způsob trávení dovolené?

Myslím, že je to změnou vnímání kvality života. Změnou klimatu ve společnosti.

Jako oblíbené zvíře jste na stránkách Adventury uvedl Jonatana Livingstona Racka. Proč?

Podle mě ta knížka popisuje to, jak to skutečně je. Já jsem poměrně dlouho intenzivně meditoval každý den a měl jsem podobné zážitky, jaké musel mít Bach, když začal knihu psát.

Jak jste se dostal k meditacím?

Přes matematicko-fyzikální fakultu. Tam jsme brali logiku a jedna z vět, jejíž jméno si už nepamatuji, se týkala kombinace teorií. Lidsky řečeno, že to co je poznatelné rozumem je omezené, realita je bohatší, je tam něco navíc – to jsem začal hledat. Meditace mě nakonec obloukem přivedly ke křesťanství.

Zažil jste někdy, že se vaše hodnoty nějak výrazně neslučovaly s hodnotami společnosti, kterou jste navštívil? 

Korupce. Je po celém světě. U nás je docela velká, ale pohlíží se na ní jako na něco, co je špatně. V Africe a v islámském světě nebo v jihovýchodní Asii to takhle není. Tam se na ní pohlíží jako na něco, co je normální. Považují za přirozené, že někdo, kdo po někom něco chce, platí někomu, kdo mu to může zařídit. Boj s korupcí vůbec nechápou. Vždy to tak bylo. I u nás – stařešina kmene nebo šlechtic dostal všechno a část prostředků podle míry osvícenosti pouštěl dál. Nám se to příčí, ale dokud na to člověk nepřistoupí, tak mezi nimi nemůže fungovat. Bohužel to tak je i s humanitární pomocí. To se mi samozřejmě nelíbí a kdybych já nějakou humanitární pomoc organizoval, tak bych se to pokoušel zařídit jinak. Na druhou stranu akceptuji, že to mají takhle nastavené a že je to normální. Takových věcí by se samozřejmě našlo víc.

Martina Hájková