Vždycky chtěla pomáhat dětem, které vyrůstají bez rodičovské lásky. Prošla několika institucemi, aby si uvědomila, že stát a jeho sociální systém často nenabízejí to, co tyhle děti a dospívají nejvíc potřebují. „A tak jsme s kolegy využili zahraniční know-how a přišli jsme s konceptem domu na půl cesty,“ říká ředitelka občanského sdružení DOM Michaela Svobodová.

Jakými zahraničními zkušenostmi jste se při založení domu na půl cesty inspirovali?

V Holandsku jsme navštívili několik podobných zařízení, to byl velký impulz. Po krátké době fungování našeho prvního domu na půl cesty jsme začali hledat metody práce s lidmi v oblasti motivace ke změně, socioterapie, psychoterapie. Irští kolegové nás učili, jak vést motivační rozhovory s klienty, kteří nejsou připraveni na sobě pracovat. A pak nás zaujal britský pohled na problematiku psychosociálního vývoje dětí vyrůstajících bez rodiny, jejich výzkumy i to, že do základní každodenní péče o tuto cílovou skupinu integrovali teorii attachmentu – přilnutí a poruch přilnutí. Seznámili jsme se Pesso-terapií – v Čechách je mezi terapeuty považována za práci s tělem, ale o tělo tu jde až ve třetím či čtvrtém plánu. Pro nás je podstatné, že vychází z definice potřeb a zabývá se zpracováním situací, v nichž byly potřeby jedince závažným způsobem opomíjeny.

Víte, při práci s našimi klienty se nedají vytvořit standardní, obvyklé terapeutické podmínky. Nemůžeme čekat motivovaného klienta, který si je schopen sjednat termín, přijít včas, formulovat, jaký má problém a co potřebuje. Potkáváme je v extrémně obtížné životní situaci a jejich stupeň porozumění tomu, co se s nimi vlastně děje, je strašně nízký. A zároveň nároky, které na ně společnost klade, jsou veliké. Musíme s nimi pracovat pomalu, po etapách, po vrstvách.

Většina lidí asi chápe, že vstupovat do samostatného života bez zkušeností a podpory rodiny je složité. Mladé lidi odcházející z dětských domovů kontaktuje sociální pracovník, aby jim pomohl se sháněním bydlení a práce. Přesto to mnohdy nefunguje. V čem je podle vás chyba?

Možná v tom, že mnozí, včetně odborníků v sociální oblasti, si pod pojmem dítě z dětského domova představí bezmála bezproblémového člověka, kterému je třeba pomoci najít byt, zaměstnání a on bude vděčný, začne dělat ty správné věci a samostatně fungovat. Nezačne.

Jistá materiální pomoc je nezbytná, kdybychom našim klientům nezajistili uspokojení základních biologických potřeb, vůbec bychom se s nimi nepotkali. Sami totiž zpravidla zapadnou do „undergroundu“, do skupin kolem kriminality, prostituce, bezdomovectví a jejich život se stane bojem o každodennost. Začnou otupovat, protože tenhle způsob života vyžaduje rezignovat na spoustu věcí, a práce s mladými lidmi, kteří se v tomto prostředí pohybují delší dobu, je už velmi obtížná.

Pokud jim včas nabídneme zázemí, je to podmínka nutná, nikoli dostačující. Oni jsou hrozně dezorientovaní. Typický postoj vypadá asi takhle: Chci bydlet – ono se za to platí? Vždyť v děcáku bylo všechno zadarmo! Chci mít peníze, chci, aby se o mě nikdo nestaral, nepomáhal mi, nepátral, co dělám, a nekontroloval mě. Naivně si představují, že je někdo hned zaměstná a bez velké námahy vydělají spoustu peněz.

Děti, které odcházejí z ústavní péče a mají původní rodinu, si přejí, aby o ně projevila zájem. Jenže některé rodiny zájem nemají, jiné je k sobě vezmou, seberou jim peníze, které dostaly do začátku, a zase je vyhodí. Ti, co nemají kam jít, přijdou k nám – jsme součástí sociální sítě už téměř deset let, takže se na nás často obracejí sami ředitelé dětských domovů nebo sociální pracovníci a osmnáctileté, devatenáctileté děti k nám posílají. Přijdou často zklamaní, naštvaní a projikují to do nás, jsme pro ně další ústav, další „vychouši“. Od začátku se jim snažíme ukazovat, že je to všechno trošku jinak, ale chvíli trvá, než to pochopí. Oni si v ústavech osvojily chování, které tam funguje, ale ve společnosti ne. A právě tohle si lidé neuvědomují. My jsme taková kukla pro larvičku, musíme je pomalu naučit osamostatňovat se, být za sebe odpovědní.

Jaké jsou ty odlišné formy chování a z čeho pramení?

Od dětství si tihle mladí mužové a dívky zvykli, že zájem o ně není hluboký, upřímný, podpořený pozitivním emocionálním nábojem. Pracovala jsem v dětském domově, vím, o čem mluvím. Vychovatelé bývají časem vyhořelí, rezignovaní, jejich zájem je formální, vztahy a komunikace probíhají na povrchní bázi. Děti možná citově investují v šesti letech, ještě to zkusí v osmi, pak už to nezkoušejí.

Naučí se dělat všechno naoko, všechno vám odkývou a slíbí, vypadá to naprosto věrohodně. Jsou mistři ve lhaní a skrývání. Někdy si osvojí výrazně manipulativní chování, snaží se vás okamžitě dostat, abyste povolili, třeba obviňováním, vtíráním se. Jsou zvyklí smlouvat, podvádět, hledat a využívat okamžité zisky; a pod tím vším je obrovská frustrace.

My s nimi jednáme na rovinu, snažíme se partnersky domluvit, ukázat jim upřímný zájem, přijímáme je. Ale oni na takový postoj nejsou vůbec připraveni. Nějaký čas trvá, než se ho naučí přijmout. U dětí, které vyrůstají po ústavech odmala, není půl roku žádná míra. Po pravdě řečeno, tohle poznání je bolestné a frustrující i pro řadu našich pracovníků. Zvlášť pro ty nové je to náročné, protože se jim zdá, že po měsících práce nevidí žádný úspěch.

Mluvila jste o tom, že s klienty pracujete po krůčcích. Jak to vypadá v praxi?

Držíme se zásady odpovídat na to, co si klienti uvědomují, co potřebují a malinko to všechno ohraničovat a pomáhat jim, aby si postupně uvědomili i své skrytější potřeby. Základem je, že v domě na půl cesty mohou na omezenou dobu a za určitých finančních podmínek bydlet a musejí přitom dodržovat základní pravidla: nebrat drogy, nenosit domů alkohol, nesmějí se nezákonně živit, dopouštět se násilí a šikany na spolubydlících, musejí něco dělat, pracovat, vzdělávat se. A samozřejmě taky pečovat o dům, starat se o své oblečení, navzájem si vařit a chodit na komunitní setkání. Vypadá to jednoduše, pro někoho je to ale náročnější než výstup na Mont Blanc. Pracovat, i když se šéf nedívá? Nesmysl! Chodit do práce včas? Proč bych se nemohl s vedoucím hádat? Žádný z našich klientů v zaměstnání dlouho nevydrží, u někoho se pracovní poměr počítá na hodiny, u jiných na dny, do pár týdnů skončí všichni. Krátkodobá zaměstnání a období bez práce se opakují, peněz ubývá.

Tyhle děti totiž byly zvyklé, že dosud se o ně určitým způsobem někdo vždycky postaral. Když se jim nelíbilo v jednom domově, udělaly průšvih a poslali je do druhého, pak do třetího, nakonec do diagnosťáku. Zpočátku nevěří, že mohou přijít o práci i o bydlení, že se o ně opravdu nemusíme starat. Za dva tři měsíce jim dojde, že realita je jiná, než si představovaly – je to depresivnější, agresivnější období. Někdy se hodně zlobí i na nás, zkoušejí od problémů utéct. S tím mají bohaté zkušenosti. Jenže si taky konečně uvědomí, že nejspíš potřebují pomoc. Od začátku jim opakujeme, že když selžou a poruší pravidla, musí odejít. Ale pokud chtějí, mohou se vrátit a začít znovu. Začínáme pracovat s jejich motivací, po krůčcích je „dotlačíme“ k prvnímu úspěchu – třeba že si sami obstarají kartičku pojištěnce.

Jak se odblokovávají předchozí návyky, postupně začíná klient navazovat individuální vztah ke svému terapeutovi-průvodci. Pracují společně na integraci jeho bolavé, rozkouskované minulosti. A když všechno jde dobře, ve třetí etapě připravujeme budoucnost. Říkáme, že jim nemůžeme na další život zaručit práci, bydlení, peníze, že je to na nich. Potřebují kromě potřebných sociálních návyků získat i větší sebedůvěru. K tomu pomáhá i náš další projekt Nejste na to sami, financovaný z prostředků Evropského sociálního fondu – síť bytečků, kde mohou stabilizovaní klienti rok nebo dva naostro zkoušet samostatné bydlení. Ale otevřeně říkám, že se to vždycky nepovede. S některými klienty se musíme rozloučit, někdy je sociální integrace už nereálná. Z hlediska společnosti naše nároky nejsou vysoké – za úspěch považujeme, když od nás klient odchází s několikaměsíční úspěšnou pracovní zkušeností, když je z výdělku schopen uhradit potřebné poplatky, když neskončí pod mostem, nešlape, nekrade…

Mám dojem, že být terapeutem-průvodcem je jako běžet maratón v náročném terénu. Jaké je k tomu potřeba vzdělání a osobnostní dispozice?

Řekla bych, že základem je výrazná sociální inteligence. Potřebujeme lidi, kteří mají přirozený talent „vidět za roh“. Někteří psychologové ho nemají, ti se pak strašně trápí. Upřímně se snaží klientovi porozumět a skoro vždycky zjistí, že to bylo jinak. Nechají se obalamutit a děcka z nich mají legraci. Důležitá je empatie ve smyslu vycítit a přijmout i negativní věci, nemít z nich strach.

Co se vzdělání týče, přicházejí k nám absolventi studia psychologie, sociální práce, speciální pedagogiky. Samotné vzdělání ale většinou nestačí. Dokonce ani studenti psychologie nevědí, co je attachment, co jsou dlouhodobá traumata. Matně si vzpomenou, že profesor Matějček kdysi dělal nějaké výzkumy, ale současné práce a zahraniční studie neznají. S tím se seznamují až na našich výcvicích, které organizujeme společně s britskými kolegy. Jenže se klidně může stát, že Britové zrovna odjedou a nám nastoupí nový terapeut. Takže teď se snažíme vytvořit efektivní způsob vzdělávání, metodicky popsat naši práci a zpracovat potřebné formy vzdělávání.

Vy ústavní výchově zrovna nefandíte. Co by podle vás bylo třeba udělat, aby děti z dysfunkčních rodin měly v životě míň problémů?

To je na léta tvrdé sociální reformy, aby pomoc byla opravdu nastavená v zájmu dítěte. Určitě je třeba dát prioritu náhradním rodinám před ústavy. V Česku je náhradní rodičovství tradičně směrováno k tomu, že pěstouni nebo adoptivní rodiče se snaží být opravdovou mámou a tátou. Jenže děti nepřicházejí do rodin jako čisté nepopsané listy. Zažily nejen ztrátu původní rodiny, ale často i spoustu týrání, zneužívání, zanedbávání, nezájmu. K tomu případně navíc odlišnosti způsobené jiným etnikem. S tím mnozí adoptivní rodiče a pěstouni neumějí pracovat, nejsou na to připraveni.

V zahraničí, speciálně v Británii, je praxe odlišná. Náhradní rodiče jsou cíleně připravováni na to, že dítě bude „jiné“, že s ním mohou být problémy, že možná bude nutná spolupráce s psychologem či terapeutem, protože překonat minulost pro ně není snadné. Otevřeně se jim říká, že eticky odlišné děti se mohou vyvíjet jinak, že puberta může být hodně problémová… Podle britské legislativy dokonce dítě mladší dvanácti let nesmí být v ústavní výchově. Jenže i přes snahu po lepším systému „párování“ dětí a náhradních rodičů se stává, že některé z nich náhradní rodiny střídají – a to je taky špatně. Přesto si myslím, že moderní pěstounská péče je lepší než ústavní výchova. Ideální by samozřejmě byla taková práce s původní rodinou, která předchází situacím, jež vedou k odejmutí dítěte z rodiny.

Michaela Svobodová (1965)

Od dětství ji zajímala psychologie, z politických důvodů si však nemohla zvolit vysokoškolský obor, který by jí umožnil působit na mládež. Vystudovala tedy VŠE a k psychologii se vrátila později. Pracovala v dětském domově, ve středisku pro mládež, v krizovém centru. V roce 1997 založila občanské sdružení DOM, jehož cílem je pomáhat mladým lidem bez rodinného zázemí, hlavně těm, kteří odcházejí z dětských domovů, zařadit se do normálního života. DOM nabízí krátkodobé, finančně dostupné bydlení, psycho-sociální rehabilitaci, přechodné zaměstnání a trénink situací běžného života.

Daniela Kramulová