"Jsme seriózní firma, pohádky o bílé paní v průvodcovském výkladu nestrpím," říká v rozhovoru pro HR-server o práci se svými zaměstnanci hrabě Zdeněk Sternberg – majitel a správce hradu Český Šternberk a přilehlého panství. Muž s neuvěřitelným životopisem a pokračovatel slavného rodu nabízí unikátní možnost nahlédnout do chodu „podniku“ s více než 700letou tradicí.

Je pravda, že si povídám se vzdáleným příbuzným anglické královny Alžběty?

Moje prapraprababička Žofie Saská byla sestra Alberta – manžela královny Viktorie. Takže ta vzdálenost je obrovská. V jejich rodokmenu to jde dolů přes Edvarda VII. a já jsem bratrancem čtvrtého stupně současné královny Alžběty. Těch společných genů tam už moc není.

Přesto – jaké je vědomí takovéhoto vztahu?

Indiferentní. Mně to je úplně lhostejné.

Co vám zajisté lhostejné není, je váš rodový majetek. Existuje nějaké historické období, které byste na Českém Šternberku rád prožil? Nebo předek, jehož zážitky byste rád sdílel?

Na to se těžko odpovídá. Já bych se nijak nesnažil dostat do minulosti, ale kdybych musel, vybral bych si období na přelomu 18. a 19. století. Zajímalo by mě období před napoleonskými válkami i během nich. Ovšem ne jen tak někde, ale tady u nás. Zažít dobu mého předka Kašpara Sternberga, který významně přispěl k založení dnešního Národního muzea a přátelil se s Goethem, nebo Františka Josefa Sternberga, jehož archivářem byl mladý František Palacký.

Přejděme od historie k současnosti hradu Český Šternberk. V roce 2000 jste týdeníku Ekonom řekl, že vlastnit v této době středověký hrad je ekonomická sebevražda. Platí to i v roce 2005?

Obecně to určitě platí, ale musím náš hrad odprosit, protože ten nás k sebevraždě nevede. Máme tu totiž velmi dobré personální obsazení a návštěvníci se o Český Šternberk zajímají, takže to tu žije a běží. Ale jinak je vlastnictví historického objektu, který se musí neustále udržovat, a to podstatně nákladněji než jakákoli jiná stavba, přehnaně řečeno opravdu ekonomickou sebevraždou. Vložené peníze se vám totiž nikdy nevrátí. Každý ekonom by vám řekl, že vlastnit hrad není podnikání, ale záliba.

Vy sám se za podnikatele tedy nepovažujete?

Ne. Já se necítím jako podnikatel, který počítá a investuje peníze. Já se považuji za hospodáře. Spravuji rodový majetek a nemám majetkové ambice. Mně je jedno, jestli hrad patří mě, bratrovi nebo synovi. Chci ho jen zhodnotit, zvelebit a chci, aby tu po mě něco zůstalo. Tak se to totiž dělo v mém rodě vždycky, a proto se také něco zachovalo. Jinak by se to panství třeba i snadněji prodávalo, a nějaké handlování s rodovým majetkem – to já odmítám!

Co všechno vyžaduje správa a údržba vašeho hradu, lesů a zemědělské půdy?

Vyžaduje to hlavně administrativní činnost jako v jiných branžích. Co se týče lesů, z těch se žije ještě docela dobře. Především proto, že moji předkové dělali to, co se dnes zatracuje. Totiž že sázeli monokultury smrku. To se teď už ani podle zákona nesmí, musejí se sázet meliorační dřeviny, z nichž ovšem nevzejde to krásné a žádané dřevo. Ekologicky je výsadba listnáčů sice výhodná, ale ekonomický užitek z toho za takových padesát let nebude prakticky žádný.

A jak je to se zemědělstvím?

O tom se, myslím, ani nemusím moc šířit. Nejen v České republice, ale v celé Evropské unii žije prakticky z dotací. Je obrovská nadvýroba zemědělských komodit, které nikdo nechce. Stát je nuceně vykupuje a dotuje, aby se za nižší cenu, než je výrobní, vůbec dostaly na trh. A dospělo to už tak daleko, že se uvažuje o možnosti spalovat obilí na výrobu energie.

Když jsme u té výroby energie – co je pravdy na tom, že k současnému panství Českého Šternberku náleží i hydroelektrárna?

Ten název trošku přesahuje skutečnost. Je to malá vodní elektrárna v Ratajích nad Sázavou, kde běží dvě turbíny. Pokud máme dost vody, tak se nám to vyplácí a prodáváme elektřinu do rozvodné sítě. Zatím jsme na té elektrárně nevydělali, protože jsme do ní museli hodně investovat. Ale pokud poběží dál, tak bude soběstačná.

Vzhledem k tomu, co jste prožil, můžete srovnávat život na hradě s životem v bytě nebo domě. Jaké jsou v tomto ohledu výhody a nevýhody života na středověkém hradě ve 21. století, pomineme-li ekonomické hledisko věci?

Ano, já jsem žil i ve velice špatných bytech. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že tady na hradě je obrovský prostor. Já než dojdu z mé pracovny do kuchyně, tak musím udělat padesát kroků. Na druhou stranu přímo před dveřmi mého pokoje projde za rok více než sto tisíc lidí, což do jisté míry omezuje a je to někdy i nepříjemné. Když chci třeba vyjít na chodbu, musím poslouchat, jestli tam zrovna někdo není.

Proč?

Protože když vyjdu mezi návštěvníky, tak mě většinou někdo pozná a někteří se pak chtějí se mnou fotografovat a žádají o podpisy na pohlednice. Ne že bych to dělal nerad, ale přece jen to člověka omezuje.

Jak to řešíte?

Máme únikovou cestu směrem k jihu. Jedná se o druhý vchod do hradu, kam lidi nevodíme, abychom mohli vůbec vyjít ven a trochu se pohybovat. Ale celkově vzato nepovažuji život na hradě za nic mimořádného, jsem na to zvyklý z dětských let. Ano, v mnoha ohledech je to obtížné – třeba s topením. Vyjdete za dveře a tam je nula stupňů. Ale to je všechno otázka zvyku.

Dnes jste v pozici zaměstnavatele a nadřízeného, ale ne vždy tomu tak bylo. Po Únoru 1948 jste se stal nepřítelem nově nastolovaného společenského pořádku a klesl do nejnižších sociálních pater. V roce 1968 jste odešel do vídeňského exilu, kde jste se dokázal propracovat z řadového pracovníka potravinářské firmy až do vedení společnosti. Co vám v tomto profesním postupu nejvíce pomáhalo?

Nic jiného než snaha dokázat sobě samému, jestli – pokud nejsou okolní podmínky nepřátelské ani naopak protekční – jsem schopen něčeho dosáhnout. V Rakousku takové podmínky byly a mně se v nich dařilo. Do toho podniku jsem nastoupil v prosinci 1968, v roce 1973 už jsem se stal prokuristou a poté i vedoucím prodejního resortu, který jsem vedl až do důchodu.

Právě ve Vídni dosud žije váš jediný potomek. Jaké jsou tedy vyhlídky rodinného panství Sternbergů do budoucna? Převezme syn Filip správu Českého Šternberku do svých rukou?

Jistěže převezme. On ani jinou šanci nemá, i kdyby nechtěl. On o tom ví. Jezdí sem každých čtrnáct dní a je přímo zapojen do správy majetku, konkrétně do péče o lesy a zemědělství. Takže hrad převezme a bude o něj pečovat dál, jak se děje už od roku 1242. Je to povinnost, je to závazek.

Kolik máte v současné době stálých zaměstnanců a v jakých funkcích?

Na Českém Šternberku máme paní kastelánku a dvě slečny, které i přes zimu obsluhují pokladnu a provádějí návštěvníky – jedna je schopná podávat výklad ve francouzštině a angličtině, druhá v němčině. Ta také pracuje v jedné ze zdejších knihoven, pokud je čas. Dále zaměstnávám inženýra, který se stará o vodní elektrárnu i o veškerou hradní techniku – elektřinu, vodu atd. V prosinci nastoupí ještě jeden pracovník, jehož náplní práce bude topení, hrabání sněhu a listí a podobně – nahradí svého předchůdce, který dal výpověď. A ještě tu pracují dvě paní uklízečky.

V létě zaměstnáváte studentky jako průvodkyně. Proč ne studenty-průvodce?

Zaměstnáváme studentky i studenty, ale dívky převažují. Mají o tuto práci větší zájem a na hradě je omezená ubytovací kapacita. Ubytování proto nabízíme pouze dívkám.

Čím se řídíte při jejich výběru?

V únoru nebo v březnu si vždy sezveme všechny, kdo mají o provázení zájem. Ti vyplní testy se zaměřením na historii, pak sem přijdou jednotlivě a musejí hovořit v cizím jazyce, v němž chtějí provázet. Následně se s nimi projde ten jejich test a vytknou se chyby. No a potom se jim dá vědět, buď že bychom je přijali a od kdy do kdy, nebo se jim napíše, že děkujeme, ale až někdy příště…

Kdo všechno o jejich přijetí či nepřijetí rozhoduje?

Já, můj syn, kastelánka paní Míková a ještě jedna francouzsky hovořící dáma.

Nabíráte každý rok nové průvodkyně, nebo se vám vrací ty loňské?

Obyčejně se jich hodně osvědčí a chtějí druhý rok provázet znovu, takže se automaticky přijímají i napřesrok.

Uplatňujete nějakou zvláštní formu školení, aby průvodkyně dokonale zvládaly svůj úkol?

Jistě. Dvakrát ročně je všechny shromáždím a dělají se mnou prohlídku hradu, která trvá třeba tři čtyři hodiny. U každého obrazu nebo kusu nábytku se diskutuje, aby byly dokonale informované. Kromě historie jim také říkám, jak mají mluvit. Učím je dikci a rétorice, aby ten výklad nepůsobil nadřeným a odříkávaným dojmem. Na způsobu jednání s návštěvníky nám hodně záleží.

Mají výklad předepsaný, nebo mohou improvizovat?

Mají ho předepsaný, v jeho rámci však mohou improvizovat. Ale odmítám, aby vyprávěly o ohnivých psech, bílých paních a o podobných vymyšlených nesmyslech. Mnohé k tomu bohužel tíhnou. Ale my jsme seriózní podnik a tady je konkrétní historie. Takže takovéhle pohádky smějí vyprávět pouze malým dětem.

Váš hrad stojí od roku 1242, založení vašeho rodu se klade do období okolo roku 1100. I vy osobně jste během života prožil mnohé a vystřídal řadu profesí. Povězte, co se vám nejvíce líbí a naopak nelíbí na současném stavu společnosti?

Především se mi líbí svoboda. A nechtěl bych to příliš rozvádět. Zkrátka ta skutečnost, kterou si ti nejmladší už ani neuvědomují, protože nic jiného nezažili. Dnes můžete v rámci zákonů dělat, co chcete. Můžete se vyjadřovat, k čemu chcete. To se během mého života téměř nikdy nemohlo. A když, tak jste se museli podívat přes rameno, jestli někdo neposlouchá. A co se mi nejvíc nelíbí? Asi etické nedostatky, které se dennodenně projevují v podobě různých podvodů a korupce.

Hrabě Zdeněk Sternberg (narozen 15. srpna 1923 v Českém Šternberku) – majitel a správce hradu Český Šternberk (založen 1242 předkem současného majitele Zdislavem z Divišova) a přilehlého panství. Jako dítě byl Zdeněk Sternberg vychováván v nejvyšších vrstvách jako dědic rodového majetku. Za Protektorátu rodina otevřeně odmítla přijmout německé občanství, po Únoru 1948 byl rodový majetek zestátněn. Zdeněk Sternberg se aktivně účastnil druhého i třetího odboje, v padesátých letech mu nebylo umožněno dostudovat práva, poté jako voják sloužil u Pomocného technického praporu. Několik let se živil hornickou prací na šachtě, následně jako kulisák a zástupce jevištního mistra Hudebního divadla Karlín. Po odchodu do exilu (1968) pracoval pro vídeňskou potravinářskou firmu. Po revoluci v roce 1989 se vrátil do České republiky, v roce 1992 dostala rodina Sternbergů Český Šternberk v restituci zpět. Kromě správy rodového majetku se věnuje ochraně a propagaci českých kulturních památek doma i v zahraničí. 28. října 2005 obdržel medaili Za zásluhy II. stupně.

Jan Kaliba