Práce je jedním ze smyslů života, nabízí možnost uspokojování nejen nižších ale i těch nejvyšších potřeb jedince. Z čehož vyplývá, že obě oblasti, tedy práce a smysl života se vzájemně ovlivňují. V případě absence práce ztrácí oblast pojmenovaná „smysl života“ jeden z obsahů jeho naplnění. V dnešní společnosti označované sice jako moderní je skupina lidí, kteří mají značné problémy najít pracovní uplatnění, a právo na práci je jim ze zdravotních důvodů mnohdy odpíráno.

Nadační fond pro podporu zaměstnávání OZP byl založen v roce 2007 právě jako reakce na těžkou situaci osob s handicapem při vstupu na trh práce.  Fond vznikl, aby pomohl odstranit vzájemné bariéry. Jeho úkolem je seznamovat zaměstnavatele s možností uplatnění zdravotně znevýhodněného člověka a v případě potřeby finančně pomoci přizpůsobit pracovní místo a na druhé straně pomoci zdravotně postiženým osobám s hledáním vhodného pracovního uplatnění. Oslovila jsem ředitelku NF pro podporu zaměstnávání OZP paní Hanu Potměšilovou, aby mi přiblížila činnost Nadačního fondu jeho projekty, úspěchy, problémy či případné další plány.

Životní cesty každého jednotlivce jsou plné zvratů a mnohdy velmi zajímavých osudů. Co vás přivedlo k rozhodnutí založit Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením?

Na začátku byly nápady na projekty, které vzešly z hlavy naší kolegyně Lenky Kohoutové, která v tu dobu zaměstnávala zdravotně postižené osoby (OZP), které by napomohly zaměstnavatelům zdravotně postižených. Hledali jsme několik měsíců organizaci či organizace, které by se zabývaly pouze zaměstnáváním OZP a které by dané projekty mohly uvést do praxe. Nikoho jsme nenašli. Proto skupina přibližně 10 lidí založila náš nadační fond, jehož jediným zaměřením je zaměstnávání OZP. Již od začátku jsme věděli, že nebudeme „škatulkovou“ organizací a projekty, kterým se budeme chtít věnovat, nenajdou finanční oporu v grantech či veřejných pobídkách. Že nebudeme mít lehké „žití“. Shodou životních okolností se ale během půl roku od vzniku NF sešel tým 4 lidí, kteří se rozhodli pro NF pracovat zadarmo, vedle své práce. Jen díky tomu vznikla třeba ochranná známka Práce postižených, festivaly, trhy, odborná road show pro personalisty, státní správu a samosprávu atd. Práce lidí je jednou z nejnákladnějších položek každé organizace. My, vzhledem k tomu, že jsme přišli s unikátními projekty, které na sebe neměly jak sehnat dotace, jsme mohli uvést do praxe jen díky dobrovolnické činnosti týmu NF a spolupráci s dalšími „nadšenci“.

Nepřeháním, když řeknu, že za vámi a vašimi spolupracovníky stojí hodně práce. A jak to tak v životě bývá ne vždy má člověk přímo na růžích ustláno. Proto se nemohu nezeptat. Co vás motivuje a zároveň dobíjí pokračovat v práci, která nikdy neskončí?

Není to tak dlouho, když jsme stáli před rozhodnutím, co dál s NF. Ač jsme v týmu každý lidsky úplně jiný, za každým stojí jiná anamnéza, proč do NF šel, „chemicky“ si sedíme a jsme vůči sobě zodpovědní. To považuji za podstatu naší harmonie. Kolegyně Lenka Kohoutová se stala v roce 2010 skokankou voleb, z 41. místa kandidátky se jako 5. z Prahy dostala do Poslanecké Sněmovny. „Odpadl“ nám tak jeden výkonný článek v našem 4 členém týmu. Půl roku jsme se nějak snažili přerozdělit si Lenčinu práci. Ale tím, že fungujeme od roku 2007, jsme na sebe navázali řadu projektů a aktivit, které nejsou vždy jen o NF, ale i o spolupráci s dalšími subjekty, jsme si v lednu tohoto roku museli vzít tužku a papír a udělat si interní SWOT analýzu.  Zamyslet se nad tím, čemu se věnovat, co utlumit, rozdělit si kompetence a hlavně promyslet, kde sehnat peníze na placeného člověka, tajemníka NF, který by za nás převzal běžnou nadační agendu. Zjistili jsme, že současný stav NF s týmem 3 lidí je neudržitelný. Pravda, zatím peníze na tajemníka nemáme. Sehnat dar na „běžné provozní náklady“ je hodně těžké. Naštěstí nám život přinesl do cesty další 3 nadšence, kteří pro nás začali pracovat zadarmo a v řadě věcí nám ulehčili. Přesto si ale uvědomujeme, že to není budoucnost NF a musíme ve velmi krátké dobře vybudovat malý tým 1 či 2 zaměstnanců. Z regionů cítím podněty, uvítali by naši činnost i mimo Prahu. Ale to v současné době opravdu již nejsme sto zvládnout.

Pravda, problémy jsou od toho, abychom je řešili. Ovšem některé problémy jsou samy o sobě těžko řešitelné a navíc pokud stát svými zásahy v oblasti zaměstnávání zdravotně postižených osob přináší spíše ony problémy než pomocnou ruku, která je mimochodem pro skupinu zdravotně znevýhodněných osob klíčová, je to o to smutnější. Která z překážek podle vašeho názoru nejvíce komplikuje zaměstnávání zdravotně postižených? Pokud byste měla tu moc, co byste změnila?

Budu teď hodně upřímná. A možná si tím hodně lidí proti sobě poštvu. Ale stát bariéry nestaví. Naopak. ČR má nemálo pobídek, které vedou k podpoře zaměstnávání OZP. Ano. Máme víc než velké nedostatky například v podpoře alternativních úvazků, podpoře zaměstnavatelů z chráněného trhu práce v rámci zadávání veřejných zakázek atd. Ale nevětší problém je v nás „lidech“. Do dnešního dne v hlavách personalistů převládá myšlenka, že zdravotně postižený člověk může pracovat jen na pomocných a asist. pozicích. Ale proč by nemohla žena po rakovině prsu vést třeba účetní oddělení, člověk s epilepsií být právníkem, člověk s hematoonkologickým onemocněním dobrým elektrikářem či člověk s  DMO programátorem.

Běžný člověk má bohužel stále v hlavě, že postižený člověk je ten chudák, kterému se má pomáhat či ho litovat, je na vozíčku, s berličkou či je mentálně postižený. Opak je pravdou.  Řada nemocí je skrytých. Nepoznáme je. Ten, kdo je nějak postižený a vyrovnal se se svým znevýhodněním, chce rovný přístup. Nejen v zaměstnávání, ale v životě jako takovém. Když jsme v roce 2010 pořádali seminář pro personalisty na téma jak na zaměstnávání OZP a dobré náhradní plnění, na konec konference vystoupil se svým příspěvkem Martin Illner. Bývalý GM českého Oraclu. Úžasně charismatický člověk, který ač má české rodiče, vyrostl v USA a čeština mu dělá občas trochu potíže. Svým velmi neformálním představením svého života, jak vystudoval vojenskou akademii, do toho zjistil, že má roztroušenou sklerózu, nad kterou mávl rukou a brzo se stal top manažerem a na konci 90. let přišel do Čech vést Oracle. Řadě personalistů pomohl „přehodit“ myšlení.  Že člověk i s diagnózou, která z medicínského pohledu není příliš lehká, opravdu může dělat cokoli. Pokud na to má, měl možnost vystudovat a získat praxi.

Hlavním posláním NF je cíleně pomáhat, informovat, podporovat a především spojovat zdravé a nemocné, při podpoře zaměstnávání osob s handicapem. Z mého pohledu je největším problémem společenské povědomí. Ani dvacet let po Sametové revoluci se myšlení společnosti a tedy pohled na zdravotně znevýhodněné osoby moc nezměnil. Většina společnosti by lidi se zdravotním hendikepem nechala zavřené doma s nějakou tou finanční injekcí v podobě invalidního důchodu. Ovšem nad náplní a kvalitou jejich života by se zamyslel jen zlomek společnosti. Jaké jsou vaše osobní zkušenosti? Myslíte si, že se situace a pohled společnosti zlepšuje?

Když se s někým nově seznamujete, co patří mezi první otázky, které mu položíte? Často je i otázka „Co vlastně děláš/te?“ Společnost obecně klade velký důraz na to, co člověk dělá, jakou má profesi, kde je zaměstnán. Trochu jsem toto naťukla ve své odpovědi už před chvíli. Stále máme v hlavách bariéry, které nám nedovolují nahlížet na zdravotně postiženého člověka jako na sobě rovného. Jako na člověka, který jen občas potřebuje pomoci například právě formou alternativního úvazku. Zdrav. postižený člověk, pokud dostane šanci prodat to, co umí, věřte, je jedním z nejlepších zaměstnanců. Obecně si myslím, že se v aktivním zaměstnávání na otevřeném trhu práce ubíráme pomaličku novým směrem. Ovšem v dobré podpoře chráněného trhu práce a odebíráním výrobků a služeb například formou náhradního plnění, nikoli. Pro interní nákupy a ekonomické úseky firem je stále důležitější co nejjednodušší forma náhradního plnění, řešená formou přefakturací. Odmítají se zamyslet nad jiným mechanismem, který by byl „čistý“, za stejné peníze a mohl by dát práci řadám lidí, kteří na otevřený trh práce díky svému postižení nikdy nedosáhnou.

Denně řeším to, jak firmy z chráněného trhu práce vstupují do tendru s podmínkou náhradního plnění například na tisk a výrobu diářů, kalendářů, úklid. Tendr však vyhraje firma s cenou, která se v celkovém objemu liší v řádech desítek promile, nezaměstnává OZP a náhradní plnění zajistí formou přefakturace. Doufám, že se změnou zákona o zaměstnanosti, na které se aktivně podílíme, se podaří toto jistou měrou omezit. Ale známe český národ….

Domnívám se, že jakousi podanou rukou by pro řadu zdravotně znevýhodněných osob byly pružné či částečné úvazky, které ještě bohužel nejsou v našich podmínkách běžnou alternativou. Máte zkušenosti se zaměstnáváním osob na tyto typy úvazků? A jak se k tomu staví zaměstnavatelé?

Každý, koho postihne závažnější onemocnění, si je vědom, že se musí ve svém životě na chvíli zastavit, přehodnotit svůj čas, priority a zařadit mezi své běžné aktivity také pravidelné návštěvy lékaře a ustoupit ze svých kariérních nároků. Proto si také začne hledat práci, která mu bez potíží umožňuje jednou, dvakrát do měsíce navštívit své odborné lékařské centrum, aby si vyzvedl novou dávku svých specifických léků či strávil několik hodin na lůžku a léky mu byly podány nitrožilně. A právě v tom je kámen úrazu. Naši zaměstnavatelé neradi přistupují na flexibilní pracovní úvazky a tím vlastně znemožňují téměř zdravým lidem pracovat v oboru, který umí, který vystudovali a získali praxi. Málokomu z nás by se asi chtělo každých 14 dní hlásit svému zaměstnavateli, že bude opět celý den mimo, protože si jede nechat píchnout lék na druhou stranu republiky. Málokomu z nás by bylo asi příjemné, že na něj kolegové koukají jako na toho, kdo na ně pravidelně přehazuje svoji práci…

Velmi významný bankovní dům se před nějakou dobou rozhodl zaměstnávat zdravotně postižené osoby. Nikoli jako image záležitost, ale opravdu nabídnout jakoukoli pozici OZP s tím, že banka upraví pracovní podmínky na míru nově příchozímu zaměstnanci z řad zdravotně postižených. Oslovili nás na spolupráci.

V jednotlivých budovách provedl tým našeho nadačního fondu audit, zda jsou vhodné pro práci „vozíčkářů“, „berličkářů“, pro nevidomé.  Budovy splňovaly veškeré požadavky, navrhli jsme jen nějaké drobné úpravy kuchyněk a šaten pro zaměstnance a vyšvihli managementu pochvalu za úžasné prostředí.  Začali jsme společně řešit, jak oslovíme mladé studenty středních a vysokých škol z řad OZP a vychováme z nich kmenové zaměstnance banky. Ovšem pak jsme narazili na velký problém. Banka neumí nabídnout flexibilní pracovní úvazky. Například na dva, tři, čtyři dny při 8 hodinovém pracovním procesu. Ani v call centru.  A to je velký problém. Zodpovědný zdravotně postižený člověk je rád, když dostane práci. Ještě raději, když je v oboru, který umí. Ale velmi nerad je terčem narážek, že za něj někdo musel něco udělat, protože byl ten den OPĚT u toho doktora. A proto OZP často berou práci, která je nekvalifikovaná, či přistupují na pololegální nabídky práce.

Dokud pracovní týmy budou raději podporovat a bez problémů odvedou práci za kolegu, který každý rok odjíždí na 6 týdnů na horskou výpravu („ bude mít super zážitky, přiveze úžasný fotky a budeme si nad nimi moc sednou někdy večer v hospodě“), než kolegu, který každý rok odjíždí na 4 týdny do lázní, které, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, potřebuje („už zase se jede flákat do těch lázní“), nebude asi ani prostor pro flexibilní úvazky nejen pro OZP, ale třeba i pro maminky či tatínky na rodičovské dovolené…

Krize přinesla těžké chvíle celé řadě podnikatelů a následně i jejich zaměstnancům. Jak se podepsala krize na úspěšnosti vaší práce?

Přibylo nám práce! Firmy začaly šetřit a zamyslely nad systémem daňových úlev, finančních podpor a příspěvků. A to byl jeden z pozitivních okamžiků, kdy se začali otevírat pozice pro OZP.  Jsem ráda, že se nám toto téma podařilo před 2 lety zaktivovat díky spolupráci s LMC na portálech práce.cz a jobs.cz. Společnost LMC začala aktivně „promlouvat“ ke svým klientům, personalistům a ukazovat jim na konkrétních příkladech, že zaměstnávat OZP se vlastně finančně vyplatí.

Radostných okamžiků není v životě nikdy dost, abychom si jich užili dosytnosti je nezbytné se naučit radovat i z nepatrných úspěchů. Daří se vám to? Pokud ano, můžete nám prozradit, co vás v poslední době nejvíce potěšilo?

Mne každé ráno potěší, že se probudím, sama vstanu z postele a dojdu si na toaletu. Zní to asi hodně tvrdě a morbidně. Ale je to tak. Nejen díky práci v NF vidím denně lidské tragédie a nemoci, které mne naučili vážit si každého dne, okamžiku. Proto vše další beru jako velký nadstandard, který si uvědomuji, že jednoho dne už nemusí být. Nechci ale náš rozhovor končit melancholicky. Víte, řídím se heslem. Je lepší být pesimistou, který je mile potěšen, než být optimistou, který je nepříjemně zklamán. Mám tudíž denně mnoho chvil, kdy jsem mile potěšena a je mi mile. Na duši i srdci.

Hana Potměšilová (34 let)

- narozena v Hradci Králové, kde má stále trvalé bydliště, ale v současné době bydlí v Mníšku pod Brdy

- vzdělání VŠ (VUT Brno a The Notthingham Trend University)

- vlastní PR agenturu, která se věnuje zlepšování kvality péče o převážně neurologické pacienty (dostupnost a kvalita léčby a poskytovaných služeb, zlepšování komunikace mezi lékařem a pacientem, vzdělávání pacientů atd.)

- je ředitelkou Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Práci dělá dobrovolně, zadarmo - stejně jako celý její nadační tým

- má školou povinného syna, ve volném čase ráda vaří, houbaří a jezdí na všem, co má kola, ale též na koni. S velikou chutí vyhledává malá česká vinařství a pivovary

Pro HR server Jaroslava Fuksová