Petr Parma – majitel, jednatel a ředitel společnosti Extima, ředitel Institutu systemického koučování a Institutu systemických studií, člen představenstva Ditherm, a.s., člen akademické rady a akademického sboru Newton College, provozuje soukromou praxi v psychologickém a psychoterapeutickém poradenství. Vytvořil a rozvíjí školu Systemický přístup v podnikání a managementu a koncepci Systemických výcvikových programů, je supervizor koučů, poradců a konzultantů, systemický kouč, specialista pro resystemizace a změnové projekty organizací, psychoterapeut, certifikovaný supervizor a rodinný a systemický terapeut…

Jak jste se dostal k systemickému koučování?

Prvních asi 12 let mé profesionální praxe v klinické oblasti jsem jakoby „na vedlejší poměr“ pracoval pro firmy – to byly různé kurzy a výcviky. Firemní oblast mě až šokovala, jak hluboce byla odtržena od nejen nových, ale často jakýchkoliv poznatků a dovedností nezbytných k profesionální práci s lidmi. To bylo něco pro moji „misionářskou“ potřebu šířit odbornou osvětu… Když jsem šel v roce 1993 do soukromé psychologické praxe (byl jsem jedním z prvních soukromých psychologických poradců u nás), věnoval jsem praxi už jen polovinu času. Druhou polovinu tvořila práce pro firmy – spojil jsem své profesní znalosti s výtečným podnikatelským a obchodním myšlením jedné úspěšné pražské poradenské společnosti a byl jsem dost učenlivý, abych se za krátko postavil na vlastní nohy.

V té době (1993-1994) se u nás poprvé začalo objevovat slovo „koučování“. Ve své tradiční podobě mi koučování moc nevyhovovalo a protože jsem v té době končil vzdělávání v tzv. systemickém přístupu, který ve své podstatě neodporuje tradičním přístupům, jen je přesahuje, rozšířili jsme tradiční koučování o pohled systemického přístupu. Vzniklo „systemické koučování“ – tento termín se ujal i v zahraničí.

Co je systemický přístup?

Velmi obecně, stručně, tím pádem nepřesně: slovo „systemický“ je sběrný název, není to vlastní odborný název. Znamená: sdružující ty disciplíny, respektive vědní obory, které přesahují tradici v tom smyslu, že nevnímají svět  jen jako jednu objektivní realitu. Takové vědní disciplíny začaly vznikat v období kolem Druhé světové války, v souvislosti s novými výzkumy ve vědě, které opakovaně zpochybňovaly tradiční objektivistický přístup, který věří, že to, co zkoumáme, je samo o sobě objektivní realita. Nové poznatky, například v kvantové fyzice, v astrofyzice i v biologii, už nebylo možné zasadit do objektivistického rámce, tím pádem vznikal velký tlak na vytvoření takových přístupů, který by byly schopné integrovat poznatky z oborů, jako je třeba informatika, kybernetika či teorie systémů a jejich integrací umožnit vznik novým disciplínám a teoretickým rámcům. Například teorie komunikace vychází ze spojení psychologických a sociologických poznatků o lidské komunikaci s teoriemi informatiky.

V čem spočívá systemické koučování?

Těžiště systemického koučování je v profesionálním mistrovství „zkompetentňovat“ svého partnera (koučovaného) ve všech myslitelných oblastech – od prakticky a profesně zaměřeného až po „zkompetentňování“ lidské osobnosti. To znamená, že se s člověkem pracuje jako s celkem a že je podporován v rozvoji sebe sama, k seberůstovým procesům.

Většina lidí v naší kultuře má problémy s psychosociální zralostí, protože způsob výchovy u nás je ve většině případů takový, že dítě v jeho vývoji spíše zabrzdí někde mezi třinácti a dvaceti lety.  Systemické koučování umožňuje jedinci také psychosociálně dozrávat. Je ideální i pro krizové intervence, protože se nenechá pohltit bahnem té krize, ve které člověk, firma či rodina je.

Jaké metody využívá systemické koučování?

Systemické koučování není vnitřně definovaná a uzavřená disciplína, je to disciplína, definovaná rámcově a přístupově. To znamená, že systemický kouč musí zvládnout něco víc, než techniky, metody a postupy, musí se naučit, jak zacházet se sebou samým a s druhými. Musí si rozšířit životní filozofii, jinak nebude účinný – pakliže naše profesionalita je postavená na myšlenkovém zázemí (modely, paradigmata), je potom jedno, která technika se při koučování využije. Systemika jako přístup si pochopitelně vytvořila i své vlastní metody a techniky, aby podporovala některé prvky svého rámce, ale lze použít jakoukoliv metodu, protože systemický kouč, který ji používá, ji interpretuje a reprezentuje podle systemického rámce. Samozřejmě máme vypracovanou metodiku (jinak by ani nebylo možné obor reprodukovat).

Jak tedy probíhá proces systemického koučování?

Pracuje-li kouč v podnikatelském prostředí, zajímá ho nejdříve to, čemu říkáme objednávka zadavatele, čili požadavky, cíle pro člověka, se kterým se pracuje (pokud se jedná o generálního ředitele, pak jsou to zadání dozorčí rady). Předtím, než kouč začne pracovat s koučovaným, musí profesionálně zkoumat tyto požadavky – ideální je vést nejdříve koučovací rozhovor s přímým nadřízeným, jehož cílem je získat jasnou představu o tom, co potřebuje v koučovaném rozvíjet, co vyřešit, kam se dostat.

Mohou nastat případy, že se našemu partnerovi (koučovanému) nedaří formulovat své cíle a postupy, které jsou schopny vést k naplnění zadání.  V takové situaci musí kouč „přestoupit“ ze základního pomáhajícího módu do módu kontrolního (mód vedení), kdy více či méně direktivně vede koučovaného k zadanému cíli. Přesto se kouč stále snaží vybudit v partnerovi maximální samostatnost alespoň k nalezení a realizaci cesty k zadaným cílům. Teprve v případě, že ani mód vedení nestačí k „zkompetentnění“ partnera, přistupuje kouč k tradičnímu řízení, jaké je v naší společnosti zcela běžné. Nejen, že zadá pracovníkovi konkrétní úkoly, ale také řídí k tomu, jak je splnit. Neznám však případ, kdy by bylo potřeba jít až na tuto úroveň…

Jak funguje systemické koučování v praxi?

Když tradiční poradce přichází do firmy či k jednotlivci (a chce dělat třeba krizovou intervenci), tak nejdříve diagnostikuje to, co je špatně, proč to nefunguje, aby zjistil rozsah škod, a na základě  toho pak vytváří cesty a možnosti řešení. Systemické koučování kromě toho na to umí jít úplně opačně: zjišťuje se naopak co funguje, co je použitelné, kde jsou k dispozici jaké zdroje, co lze využít a co je i v té krizi pozitivního, co systému či jednotlivci stále umožňuje fungovat (i přes obtíže). Z těchto informací se pak odvíjí strategii koučování.

Nejefektivnější koučování je koučování s malou skupinou (oproti tradičnímu dyadickému vztahu), tak pět až sedm účastníků. Z hlediska synergetiky je koučování ve skupině nesrovnatelně mocnějším nástrojem, než individuální. I přesto je koučování s jednotlivcem (párem) často nejvhodnější.

Jaká je v Česku úroveň koučovaných?

Podle mé zkušenosti dost nižší ve schopnosti užitečně myslet, cítit se dobře ve vztahu k sobě i druhým a při spolupráci, tedy umět žít a pracovat, a často podstatně lepší z hlediska odborných, izolovaných vědomostí a dovedností. Což v praxi znamená, že máme podstatně nižší produktivitu práce než v ostatních evropských zemích (směrem na západ). Češi neumí spolupracovat, důraz na mezilidské vztahy v naší kultuře úplně chybí a ještě to nějaký čas potrvá, než se v tomhle přesuneme z „východu“ na „západ“. Na druhou stranu (a tím se naše školství podle mě dost pochybně chlubí) vykazují Češi vysokou míru mechanických znalostí a dovedností v porovnání s ostatními zeměmi, ale škola je neučí tyto znalosti a dovednosti využívat.

Jaké jsou možnosti vzdělávání v systemickém přístupu?

Máme přes deset let rozvíjené, odzkoušené tříleté moduly výcvikových programů v systemickém koučování, managementu, obchodu a marketingu, k sebeřízení a komunikaci, které mají svou metodologii. To jsou produkty Institutu systemického koučování. Dalším, pětiletým výcvikem je „Systemický přístup – umění vést a pomáhat“, který integruje oblasti aplikace a opravňuje absolventy k uplatňování systemického přístupu v pěti hlavních oblastech aplikační praxe. To jsou: podnikání a management, psychoterapie, poradenství, vzdělávání a sociální práce. Tento produkt patří do Institutu systemických studií.

Novou možností (zatím jen pro studenty v denním studiu) je vysokoškolské studium oboru Podnikání a management na právě vzniklé „systemické univerzitě“ Newton College. Státní souhlas je „ještě teplý“ a tak škola zahajuje výuku na podzim. Obor je koncipovaný tak, aby studenti kromě nezbytných tradičních základů dostali nejmodernější poznatky humanitních věd a také základní výcviky ve schopnosti myslet, podnikat a efektivně zacházet s lidmi a sociálními systémy (firmami, týmy…). Škola je koncipována tak, aby studenti byli nikoliv „žáky“, ale plnoprávnými partnery učitelů.

Jak je to s konkurencí v oblasti koučování?

Mě konkurence příliš nezajímá. Zajímají mě schopnosti a potenciál naší firmy, naši zákazníci a naše možnosti. Neměřím naše úspěchy či neúspěchy srovnáváním s konkurencí, ale s našimi vnitřními možnostmi. „Konkurenci“ vnímám jako partnery, s nimiž buď najdeme rámec pro nějakou formu spolupráce nebo ne. Myslím, že jsme snad jediná společnost u nás, která si svoji „konkurenci“ přímo zkvalifikovává – léta děláme výcviky v Systemickém koučování pro naše „nejkonkurenčnější“ poradenské firmy. Mně to tak sedí, spolupráce je mi přirozenější…

Konečně hezkým důkazem tohoto postoje je i fůze Extimy s našim důstojným konkurentem, poradenskou společností Petra Pacovského, před rokem a něco. Líbilo by se mi, kdyby poradenské subjekty spíše integrovaly, spojovaly se, vytvářely silné firmy či sítě, než se atomizovaly a tříštily do soukromě podnikajících osob či maličkých eseróček… Ale asi si to (jako všechno) musíme prožít.

Děkuji za rozhovor.

Hugo Lindaur