Silva Raková: Pravidlo č. 3 - Work life balance, vyváženost mezi pracovním a osobním životem - velká neznámá

V České republice bylo v posledních několika letech, před příchodem ekonomické krize, hodně populární slovní spojení WORK LIFE BALANCE. Pamatuji si, jak jsme v našem oddělení HR v ČR připravovali benefitový program pro naše zaměstnance. Jak jme kladli velký důrazu na to, aby se nepřekračovala zákonem stanovená pracovní doba, aby procesy byly nastavené tak, aby se zadaná práce dala stihnout při maximálním pracovním vytížení v rozmezí 8-9 pracovních hodin.

A pokud se v době nenadálých pracovních úkolů vyskytla nutnost zůstávat v práci déle, než je obvyklé, tak jsme se snažili to zaměstnanci kompenzovat buď formou náhradního volna a nebo jinou formou odměny.  Důvodem bylo to, aby naši lidé měli nejen potěšení ze zajímavé a kreativní práce, ale také si náležitě za vydělané peníze mohli doslova „užít“  svůj volný čas. A tak jsme vymýšleli různé formy odměny např. formou fexi - pasů, jsme chtěli docílit toho, že si zaměstnanec vyjede na dovolenou, že si užije odpočinku buď aktivně nebo pasivně, že má možnost si  v rámci zaměstnaneckých výhod se preventivně starat o svoje zdraví, že jsem schopni mu umožnit trávit volný čas se svými blízkými.

A co toto slovní spojení říká pracujícím v Kazachstánu?

Většina mladých lidí nastupuje do práce ihned po skončení jejich tzv. střední vyšší odborné nebo vyšší obecné střední školy ve věku asi 20 let. Asi 90% z nich pak nastoupí na univerzitu  nebo jinou vysokou školu a studuje při zaměstnaní. Je to velmi zajímavé, protože v průběhu jednoho semestru školu navštíví asi tak 4x, většinou pátek, sobota , napíše nějakou práci, složí test a postupuje dál. Já, neznalá těchto poměru, jsem měla obavy, když jsem nabírala zaměstnance do svého pracovního týmu, jak budou zvládat naplno pracovat, novou práci a ještě školní výuku. Chtěla jsem řešit pracovní plán, rozdělit práci a připravit se na připadnou pravidelnou absenci. Záhy jsem se přesvědčila, že to tak dramatické nebude. Zaměstnanci požadují pouze čerpat dovolenou před zkouškami a to asi tak v rozmezí 2 -3 týdnů. Z toho jsem pochopila, že užívat si dovolenou v tomto směru nehrozí. Při revizi čerpání jsem zjistila, že asi x% zaměstnanců si dovolenou v posledních třech letech nečerpalo vůbec. Zákoník práce nestanovuje v Kazachstánu nutnost čerpat dovolenou, ale společnosti by to v budoucnu mohlo docela neplánovaně zatřást mzdovými náklady, protože tak jako u nás se nevyčerpaná dovolená musí proplatit. A to zaměstnanci zase znali velmi dobře, a tak si z proplácení nevyčerpané dovolené udělali další příjem.

To pro mě jako držitele rozpočtu na mzdové náklady byla přímo „prekérní“  situace a tak začala osvěta na téma „Work life balance“.

V prostředí Kazachstánu jsem opravdu neměla úspěch. Tito lidé mají úplně jiné starosti než v katalozích cestovních kanceláří hledat lukrativní exotické zájezdy. Jejich sny končí v destinacích Moskva, Praha, protože je to město kde sídlí jejich zaměstnavatel a když Prahu, tak také Karlovy Vary. Ale bohužel, dát za letenku měsíční plat, na to každý nemá. Jedné mé kolegyni se to povedlo, a protože jí maminka přispěla na zájezd do Evropy, navštívila také Prahu. Jejím největším přání bylo  v Praze navštívit HQ mateřské společnosti a seznámit se s kolegyněmi s HR. A proč bych jejímu přání nevyhověla? Kolegyně v Praze byly velmi vstřícně a tak si Ajnur z Prahy odnesla jeden ze svých nejkrásnějších zážitků. Ne panoráma pražského hradu, nebo scenérie zapadajícího slunce nad hladinou Vltavy a v pozadí Karlův most, ale fotografie její siluety před budovou naší mateřské společnosti. Tato fotografie dodnes zdobí nástěnku v oddělení HR.

Pracovní doba ve většině společností je od 9:00 do 18:00, kde v poledne je minimálně hodinová pauza na oběd, kterou si žádný Kazach nenechá ujít. A tak organizování porad, školení nebo jiných sezení mezi půl dvanáctou a druhou hodinou nepřichází do úvahy. Někteří zaměstnanci se do práce dopravují svým vlastním osobním automobilem. Vzhledem k tomu, že ceny automobilů jsou v Kazachstánu velmi přijatelné, měli někteří naši zaměstnanci auta opravdu „vymydlené“. Možná i někteří členové nejvyššího vedení z  našich českých podniků by jim modely jeepu, 4wheelu záviděli...

Byla to ovšem jenom hrstka lidí, kteří měli doma svého sponzora (manžela , přítele,  rodiče). Ti ostatní se do práce dopravovali místní MHD, kterou tvořila hlavně autobusová doprava. Pravda, dalo se ní dostat skoro všude, ale bylo tam dost těsno a někdy jste museli z autobusu vystoupit a pomoc tlačit. ( viz foto). A pak se dalo docela rychle jezdit tzv. taxíkem. Postavíte se k silnici, mírně upažíte ruku, tak do výše pasu a je zaručené, že první projíždějící auto vám zastaví. To že zastaví celou dopravu kolem, tak nad tím, jsem se vůbec, již po několika týdnech pobytu, nepozastavovala. Je jedno kolik lidí v autě sedí. Nakloníte se k řidiči, udáte směr jízdy a domluvíte se na ceně. Je to asi 10tina částky, kolik stojí taxík v Praze. A pak už jenom čekáte, který pasažér  a v jakém pořadí bude z auta vystupovat  a to podle toho, jakou trasu nahodilý taxikář zvolí.

Zaměstnanci byli v příchodu do práce dochvilní, dokonce jsem měla pocit, že přicházejí dříve. Ačkoliv pracovní tempo a nasazení je odlišné od toho, na co jsme byla zvyklá u svého předešlého pracovního týmu, pobývají v práci skoro celý dlouhý den. Nespěchají úderem 18:00 hodiny domů, spíše čekají jeden na druhého a pak společně opouštějí kancelář.   

Nevím, kdy přijedou domů, ale mnozí z nich bydlí v přilehlých vesničkách kolem Almaty a cesta domů trvá i 2 -3 hodiny. Takže domů v noci, hupky  - dupky do postele a ráno v 9:00 už být v kanceláři.

V sobotu a neděli většinou chodí nakupovat na místní tržiště Baracholka, které je obdobou vietnamských tržnic u nás, ale asi tak 100x větší a zboží se prodává přímo z kontejnerů. Je to čínské zboží a koupíte tu všechno, od oblečení, elektroniky, přes potraviny až po  živá zvířata. A ti, co nejdou nakupovat, ti si v létě občas zajedou k jezeru Kapčegaj – připadala jsem si tam jako v Itálii v Bibione, jenom siť služeb a stravovacích zařízení chyběla, ale po domácky vyrobený gril a na něm baraninový šašlík úplně postačil. A v zimě hurá na lyže, vždyť nejbližší 3.000 m n.m. Čimbulak je jenom 20 minut cesty z města. A ti, co se nesluní a nebo nelyžují, chodí na ryby. Ovšem každý Kazach bruslí. Je to národní sport.

A tak, abychom si trošku odpočinuli od práce jsme ve svém volnu s celým naším pracovním týmem vyrazili společně na brusle. Byla jsem prozřetelná, když jsem do svého vybavení přibalila i svoje staré bílé brusle, které mi rodiče koupili asi ve 12 letech. Všimli jste si, že je to jeden z mála výrobků, který nepodléhá módě a dodnes bíle lední brusle se prodávají v tom samém provedení jako před 35 lety?

Svými opotřebovanými bruslemi jsem si získala ihned své kolegy. Bruslíš, jsi náš.

A tak co říct, Work life balance? Toto slovní spojení zatím do Kazachu nedorazilo a ani mně se nepodařilo prosadit změnu jejich životního stylu. I když vyprávění o tom, jak lidi tráví volný čas u nás, je hodně zajímalo.

Katarína Behulová - Operation and Collection Manager  - je člověk, který je snad nejvíce  povolaný pohovořit  o otázke Work life balance. V Kazachtánu žije  a  pracuje již 5. rok.

Byla při budování České společnosti v Kazachstánu a dnes úspěšně vede tým 140 lokálních zaměstnanců.

Katarína, ako ty vnímaš mimopracovní život lokálních zaměstnanců? Za dobu 4 let jsi  určitě měla možnost poznat a vidět místní zvyklosti.

Na prvom mieste musim spoment pohostinnosť miestnych ľudí či už Kazachov, Rusov alebo Kórejcov, ktorú som mala možnosť si osobne vyskúšať. Na návštěvu je vhodné priniesť občerstvenie, dámam malú pozornosť, ktorá v prípade, že je zo zahraničia, má mimoriadnu hodnotu a určite v danej rodine bude na váženom mieste. Ochutnať je povinnosť samozrejme zo všetkého a odmietnuť pohárik koňaku alebo vodky nie je na mieste. Pre mňa na začiatku bolo dost nepochopiteľný sposob prípitku, kde je nutné pri každom zdvihnutí pohárika povedať krátky prejav.

Určite k zaujímavým skúsenostiam patria svatby lokalnych ľudí, ktorých som sa zúčastnila. Svatba je spoločenská udalosť, na ktorej je však možné vidieť dokonca aj jeansy. Cieľom je prezentovať pred širokým príbuzenstvom svoje finančné prostriedky i na úkor zadĺženia sa.

Hlavným programom je blahoželanie mladomanželom tkz. “tost” . Všetci príbuzný v ňom spomínajú na detstvo mladomanželov, ich rodičov… a želajú všetko dobré do ďaľšieho života.

Rodina – v KZ podla mňa má v hierarchii ľudí vačší význam ako u nás, v rodine sú stanovené pevné pravidlá, rodičia a starí rodičia majú veľmi vysokú autoritu.

Co si mysliš, jaký je pro Kazachy najčastější způsob trávení volného času?

Prestaviť si to nie je tak ťažké, pokiaľ sa človek vráti cca 10 rokov dozadu k nám. Cestovné kancelarie a ich ponuka výletov do blízkeho okolia Almaty, kde je možné prejsť sa k vodopádom, zarybérčiť si sa veľmi zvýšila v posledných rokoch.

Najčastejšie sa Kazaši vyberú na “šašlíky” t.j. barbecue, do prírody, ktorú majú v okoli Almaty prekrásnu. Je to velmi jednoduché a prístupné širokej verejnosti, stačí do auta naložiť rodinu a priateľov, po ceste nakúpiť všetko potrebné a ideme J .  Mladí ľudia  sa radi chodia baviť večer v “kafe”, kakaoke kluby a nočné bary so živou hudbou. Pre zaujímavosť, v Almaty, v niektorých podnikoch záverečná je  až po tom, ako odíde posledný zákaznik a tí vytrvalí sa možu presunúť do podnikov otvorených nonstop, alebo sa presunúť rovno na príjemné raňajky.

V zime majú úžasnú možnosť lyžovať vo vysokohorskom stredisku vzdialenom 20 min autom z centra mesta. Tento sposob trávenia času však vzhľadom k cenám nie je dostupný pre všetkých. Oveľa ľudovejšie a aj dostupnejšie je korčuľovanie sa na “najvyššie položenom rýchlokorčuliarskom” štadióne na svete. Trávenie voľného času športovými aktivitami nie je zatiaľ veľmi populárně, avšak každý rok sa situácia meni, tento rok sa zrazu zjavili na uliciach byciklisti, čo je vzhľadom k doprave v Almaty veľmi odvážne. Sú tu výborné možnosti na vyskohorskú turitiku, rybolov, lov, paragliding …, sú to ale skot výnimky.  

A co work life balance znamená pro expaty?

Pred odchodom do KZ som na projekte KZ pracovala na našej pobočke  v Moskve. Do KZ som prišla priparavená na to, že pracovný čas je obdobie medzi príletom do KZ a následujúcim odletom domov. Pre mňa a aj pre kolegov work life balance znamena science-fiction J

Jak si dokážeš ty, matka dvou dětí uspořádat svůj mimopracovní čas a skloubit ho s náročnou a zodpovědnou prací v cizí zemi, bez podpory nejbližších?

Moje deti sú už skoro dospelé a náleźite samostané. Kazakhstan je našou prvou zahraničnou destináciou, čo bolo v prípade sťahovania sa výhoda pre mňa. Začiatky tak ako všade neboli ľahké, ale pobyt v KZ naučil moje deti vačšej zodpovednosti a samostatnosti a mňa spoliehať sa v prvom rade na seba..  S rodinou sa stretávame pár krát do roka, ale o to viac si vážime spoločné chvíle a aj Slovensko vnímame  pozitívnejšie ako v čase, keď sme tam žili.