Kazachstán je stát, který se rozkládá převážně v Asii, jen malou částí zasahuje ještě do Evropy. Má přibližně stejný počet obyvatel jako bývalé Československo, rozlohou je to však devátá největší země na světě. Do roku 1991 byl součástí sovětského impéria, což je v Kazachstánu patrné dodnes – Rusové tvoří více než čtvrtinu kazašské populace a ruština je i jeden z úředních jazyků. Hlavním městem je v současné době Astana, největším městem je ale Almaty, které bylo městem hlavím až do roku 1997. A právě v této metropoli strávila pracovně sedm měsíců Ing. Silvia Raková, která v následujících dnech uveřejní několik článků na téma „Práce v HR v Kazachstánu“.

Proč jste odjela pracovat právě do Kazachstánu?

Ja jsem s k té práci dostala tak, že jsem byla momentálně volná na trhu práce. Vzhledem k tomu, že spolupracuji s ostatními lidmi v HR, tak se o mě dozvěděl zástupce executive search a nabídnul mi tuto práci ve společnosti Home Credit na základě toho, že jsem měla zkušenosti z bankovního a finančního sektoru a že jsem měla dlouhodobé zkušenosti s generalistickou prácí v HR, jako HR Manager. Byla jsem ochotna odjet okamžitě, jsem dost flexibilní.

Neměla jste v Česku žádné vazby?

Pracovní jsem tady žádné neměla, byl to projekt na půl roku, což nebyla tak dlouhá doba a nebyla jsem ani vázaná rodinou, mám dospělé děti.

Byla jste před odjezdem v kontaktu s někým,  kdo v Kazachstánu třeba dříve pracoval a kdo by vám řekl nějaké informace o této zemi?

Bylo to tak narychlo, že jsem vůbec neuvažovala o nějaké ekonomické nebo politiciké situaci v Kazachstánu. Měla jsem sice nějaké obecné znalosti, ale před rozhodnutím odjet jsem s nikým nemluvila, poté samozřejmě ano. Dostala jsem informace od budoucího zaměstnavatele o situaci v zemi, o životní úrovni, o způsobu práce, komunikace o kultuře a zvyklostech v zemi. Ale nejdůležitější pro mě byl ale obsah práce, která mi v pozici HR project manager byla nabídnutá.

Byla to pro vás šok, když jste do Kazachstánu přijela?

Měla jsem stejné pocity, jako když jsem před patnácti lety přiletěla do Jihoafrické republiky. Nejdůležitější je první dojem z letiště do centra. Ten vám ukáže vše.

Jaká jedna věc vás konkrétně na Kazachstánu překvapila nejvíce?

Policisté na každých tři sta metrech.

Jak se spolupracovalo s místními lidmi?

Pracovní tempo v této zemi je naprosto odlišné od toho, na co jsem byla zvyklá ve své bývalé firmě. Jejich základní pracovní návyky jsou takové, že často chodí k lékaři, zůstavají doma kvůli zbytečnostem, nedá se na ně stoprocentně spolehnout. Je třeba denní kontrola dílčích úkolů, aby pak člověk nebyl překvapen, že na konci není práce udělaná. Neustále se scházejí na mítincích, kde se utvrzují, že úkoly pochopili správně, ze všeho si dělají zápisy, aby měli v ruce podklad, jelikož si mezi sebou moc nedůvěřují. Chybí demokratický způsob řízení, nevyplatí se to tam implementovat, jelikož toho hned zneužijí. Dobře a rychle pracují pouze pod důsledným vedením a kontrolou.

V čem byli zaměstanci odlišní od těch českých?

Byli pomalejší v práci, nemají vybudovanou loyajalitu k firmě, nejsou tak kreativní.

Čím to je?

Je to jejich mentalita, nedokáží se pro tu práci nadchnout. Jsou od malička asi takto vedení, dostanou úkol, musí ho splnit, ale je třeba je u toho neustále kontrolovat. Nepožadují prostor pro nějakou kreativitu. Je to možná tou jejich historií, vznikli z kočovných národů – z ničeho si nic nedělají, nemrzí je nějaký neúspěch, nemají z toho těžkou hlavu, dokáží si vymyslet svůj vlastní příběh a věří tomu, hodně si věci přikrášlují a myslí si, že se na to nepřijde. Je rozdíl mezi typickými Kazachy a Rusy – ti jsou naprosto odlišní v práci. Jsou to lidé, jejichž pracovní nasazení nám je trochu bližší, a proto jsme do práce nabírali hodně zaměstnanců ruského původu.

Byla jste z místních lidí i v něčem positivné překvapena?

Netrvalo je dlouho přesvědčit o něčem, co bylo správné. Pokud viděli, že to dělá i ten manažer, následovali ho. Já jsem šla třeba do práce v sobotu i v neděli a oni mě viděli, tak tam také začli chodit v tom nejexponovanějším období. Napodobují vzory, chtějí se někomu podobat.

Setkávala jste se s místními zaměstnanci i mimo pracovní dobu?

Na to mě kolegovcé upozorňovali, že to není vhodné, protože se oni poté začnou chovat familierně i v práci a nebou akceptovat rozdíly mezi šéfem a podřízeným. Několik vazeb jsem si tam přesto vytvořila, ale nemohu říct, že jsem se s nimi nějak skamarádila.

Takže jsi nenavštívila nějakou typickou kazašskou domácnost?

Ano navštívila, byla jsem u své podřízené kolegyně na návštěvě, u té, kterou jsem si nejvíc oblíbila.

Čím si vás získala?

Protože byla z celého týmu nejchytřejší. Šikovná a zajímala se o práci a dalo se s ní domluvit a uměla jako jedna z mála anglicky. Tak asi tím, měly jsme spolu asi lepší komunikační úroveň.

Zpět k vám. Co bylo vaším hlavním úkolem v Kazachstánu?

Hlavním úkolem bylo vybrat způsob nejefektivnějšího a nejekonomičtějšího převodu stávající společnosti Home credit v bankovní insituci.

Jak se vám spolupracovalo s týmem místních zaměstnanců, když nebyli úplně tak pracovití, jak ti, na které jste byla doposud zvyklá?

Já jsem neměla vést tým, ale být jeho součástí – člověk, který byl navíc, nad klasické oddělení lidských zdrojů a připravoval způsob toho transferu. Buď uzavřením jedné společnosti a vytvořením nové, nebo postupným převodem zaměstnanců z jedné firmy do druhé.

Jak tedy spolupráce s místním oddělení HR vypadala?

Já jsem měla informace a úkoly oddělení předávat a oni měli být ti vykonavači – měli například ukončovat smlouvy se stávajícími zaměstnanci, vytvářet nové smlouvy s novými zaměstnanci nebo vytvářet souběžné pracovní poměry.

Byl s oddělením lidských zdrojů problém?

Ten byl v tom, že my jsme vlastně museli změnit firemní kulturu společnosti, která už 3 roky ve firmě existovala a někteří zaměstnanci v ní pracovali už dlouhou dobu.  Naším úkolem bylo vymyslet novou kulturu v bankovním sektoru, který je naprosto odlišný. Byli tam úplně jiní lidé, kteří mají jiné představy o práci, podle mě to trochu připomíná kastovnictví – já pracuju v bance a kdo je víc. Ta práce je považovaná za velmi lukrativní zaměstnání. Problém byl v tom, že to pro zaměstnance banky předmět podnikání společnosti Home Credit bylo něco naprosto nového, nikdy se s tím nesetkali, bylo velmi těžké jim to vysvětlit a objasnit. Panovala mezi nimi nedůvěra a domnívali se, že společnost má finanční problémy, a proto dochází ke sloučení. Lidé z banky nechtěli akceptovat, že větší bratr koupil bratra menšího a nastolují se pravidla mezinárodní společnosti, kterým se budou muset podřídit. Došlo ke slučováni dvou managementů – to znamená propouštění, snižováni pozic...

Měli zaměstnanci obou společností nějaké problémy i mezi sebou?

Absolutně spolu nekomunikovali, kromě top managerů. Zaměstnanci banky odmítali komunikovat a akceptovat zaměstnance z Home Creditu . Dělali si mezi sebou naschvály, jako například, že si odmítali předávat informace, na kterých závisel chod banky, hráli skryté hry, boje o moc atd. Do toho musel přijít nezávislý subjekt a tyto věci komunikovat, objasňovat, napravovat a nakonec i rozdávat příkazy.

Podařilo se vám vyhrocenou situaci uklidnit?

Hodně za přispění jedné nejvyšší představitelky banky, kterou si společnost HC ponechala ve vedení té nové společnosti a které ti lidi slepě důvěřovali. Tato žena se stala mým spojencem v období transformace a v bezproblémovém spojování kultur obou společností.

Máte nějaké informace o tom, jak situace vypadá po ukončení projektu?

Po dobu sedmi měsíců jsem si vytvořila takový kolektiv, který mě neustále i několik měsíců po mém odchodu kontaktuje. Nový HR manager se na mě pořád obrací s některými dotazy nebo se spíše snaží získat informace, aby mohl v současnosti navázat na to, co tam bylo během těch sedmi osmi měsíců vybudováno.

Pro HR-SERVER Mgr. Irena Nekolová, Integrity Consulting